Chlapec v pruhovanom pyžame

Ty nejhorší věci zachyceny z perspektivy nedospělého dítěte získávají tím naivistickým úhlem pohledu zvláštní, možná ještě bizarnější rozměr. To ví dobře mnoho velkých umělců a snaží se s tím čas od času pracovat - vyhraněně dětský pohled vůči personifikovanému zlu - v osobní rovině, zaujali třeba tvůrci dánského snímku Umění plakat, když přihlédnu k oblasti německého běsnění během 2. světové války, což je styčná plocha s tímto filmem, nejlépe to zvládl Gunter Grass ve svém ,,autobiografickém" románu Plechový bubínek, což kongeniálně pochopil i Volker Schlöndorff a neodolatelně jeho knihu adaptoval. Anglický režisér Mark Herman se vydal podobnou cestou - podívat se na holocaust očima dítěte, ale ne židovského, jak by se dalo prvoplánově čekat, kdežto trochu rafinovaně očima dítěte německého, a to ještě ne ledajakého, ale toho ,,árijského", je velmi originální a neotřelý nápad. Tohle v podstatě není film o vlastní tematice koncentračních táborů, ale o propagandou patřičně upraveném (ne)povědomí široké německé veřejnosti o existenci takových hrůzných míst. Nacistická motivace utajit projekt ,,konečného řešení" byla patrná od samého základu této ideje z vily ve Wannsee, jakož i z čehokoliv dalšího na genocidu napojeného (již při projektování táborů se počítalo s případnou demontáží krematorií, která také před evakuacemi táborů na konci války víceméně všude proběhla, tábory byly striktně nazývány a prezentovány jako pracovní, zajatci byli nuceni posílat domů příbuzným fiktivní pohlednice a dopisy s informacemi o tom, jak skvěle se jim daří...nacisté si dokonce dali i tu práci, že natáčeli ,,dokumentární" filmy na objednávku a pro potřeby mezinárodního Červeného kříže, jelikož ten ,,dělal" v táborech inspekci. Jeden z takových filmů si promítají i esesáci přímo v Boy in the Striped Pyjamas. Byla to ovšem jen čirá propaganda a určitě se vyplatila. První skutečné záběry vypovídající o realitě v táborech natočili až američtí vojáci (a jejich dokumentaristé) při osvobozování oněch táborů...a široká německá veřejnost té nacistické zrůdnosti nevěřila a považovala ji paradoxně za propagandu spojenců...). Chlapec v pruhovaném pyžamu (smutně metonymický název poplatný dětskému vidění světa) tak představuje hodně povedený film, jemuž se dá vytknout jen pár detailů (matné herecké výkony dětských herců, přílišná nekonfliktnost zpracování...), ale ve svém celku drží konzistentně pohromadě - je třeba připomínat si ,,hříchy" minulosti, abychom se jich mohli v budoucnu vyvarovat... Podobné filmy: Život je krásný (27.01.2009)

Knihu neznaje, spojlery nezatížen a s připravenou jedovatou slinou o citovém vydírání na jazyku, jsem se směle vrhl na další filmový holocaust. A k mému překvapení bylo všechno jinak. Dětský pohled nacistova synka na ostnatý drát měl v sobě hodně zábavného, instruktážní film o prázdninovém lenošení v lágru byl vynikající a já musím ocenit autora za jeho koule, které nenechaly alibisticky usnout děj někde na cestě mezi židovskou proměnou z pevného skupenství v plynné. (03.10.2012)

Hodně silný zážitek a pro mě jeden z nejlepších filmů na toto téma. O to víc film člověka zasáhne, když se to týká nevinných dětí. O holocaustu by se mělo točit více takových filmů, aby lidé nezapomínali a nic takového se už nikdy neopakovalo. Dětští herci své role zvládli dokonale a konec byl tak strašný, že to zkrátka nemůže nechat nikoho chladným... (15.05.2012)

Pohľad na holocaust detskými očami je dvojsečná zbraň. Ak to režisér neutiahne, môže to vyznieť trápne alebo vypočítavo. Našťastie to nie je tento prípad. Vďaka malým chlapcom, ktorých oddeľuje ostnatý drôt, sme vtiahnutí do deja odohrávajúceho sa v drsných vojnových rokoch, ktoré ale deti tak nevnímajú. Detský herci to zvládli na jednotku, rovnako zaujímavá V.Farmiga a D.Thewlis v úlohe rodičov. J.Horner stvoril výborný hudobný doprovod. Záverečné minúty sú v silnom kontraste s predchádzajúcim dejom a záver pôsobí ako ľadová sprcha. Záver je, povedal by som, nezabudnuteľný. Hoci som tragédiu predpovedal už pri chlapcovej zmienke prejsť na druhú stranu oplotenia, nič to nezmení na tom, že budete šokovaní. Môžte zabudnúť dialógy, hercov, dej..., ale záver si budete dlho pamätať. Ak by bol film v nemčine, neváhal by som s plným hodnotením. Predsa len tá dokonalá angličtina potláča pocit, že sa pozeráte na nemeckého chlapca a tragédiu nemeckej rodiny. DVD bez dabingu je iba s titulkami, to sa dnes už len tak nevidí. Disk obsahuje pár doplňujúcich vystrihnutých scén a výborný otitulkovaný komentár. 80%. (06.09.2009)

Chlapec v pruhovaném pyžamu je přesně ten druh filmů, který často boduje v oskarovém klání - emocionálně vyšroubované drama, které balancuje na hraně kýče a které má pramálo společného s historií a realitou doby, ve které se odehrává. Je mi líto, ale ve vší úctě k tématu - nebo možná právě proto - musím konstatovat, že jde o schématický snímek s vykonstruovanou zápletkou i schématickými postavami, jehož jediným kladem, tedy kromě slušného provedení a účasti kvalitních charakterních herců (a to zase v dnešní době není tak málo), je připomenutí temných stránek druhé světové války. Jenomže tak povrchně, až to někdy bolí. Místy ten film připomíná nechtěnou parodii, když se syn velitele koncentračního tábora producíruje bezstarostně kolem drátů táborového oplocení a pohodově konverzuje s internovaným chlapcem. Protižidovský program začal prakticky po nástupu Třetí říše a od počátku sledoval za cíl oddělit Židy od zbytku populace a minimalizovat s nimi jakýkoli styk. K tomu sloužilo nejdřív nošení žlutých hvězd, zákazy povolání a vytvoření ghet, jakož i zákaz chození do kin, divadel, nákupu v nežidovských obchodech a spousta dalšího. Soustředění v koncentračních táborech pak mělo tuto izolaci dokončit bez ohledu na tzv. konečné řešení. Ostnaté dráty a střežené pásmo neměly jenom bránit útěku trestanců, ale i zabránit jakýmkoli kontaktům s vnějším světem. Tady si kluci hrají šachy přímo pod strážní věží, kde si strážný nejspíš dával trvale šlofíka. Zjevných nesmyslů je tam spousta a v případě tohohle filmu nejde o stylizaci a la Benigni a jeho slavný Život je krásný, která naivitu příběhu vysvětluje idealizovanými vzpomínkami muže, který vzpomíná po desítkách let na svého otce. Mimochodem, ta naivita chlapce je přehnaná, tak jako děti nevěří na čápy, od 8letého kluka se nedají čekat tak naivní myšlenkové pochody. Tohle by odpovídalo myšlení dítěte věku konzumace medvídka Pú, tedy nějakým pěti letem. Nenaštvalo mě to, Vera Farmiga je půvabná a dětští herci hrají přesvědčivě, ale tenhle druh manipulativního kýče v lásce nemám. Celkový dojem: 40 %. Mimochodem, umím si podobný krutě sarkastický závěr představit, musel by se ale nepoměrně chytřeji scénáristicky ošetřit. Podobnou záměnu líčí Marquez v jedné ze svých kratších novel... (25.02.2012)