Modrovous

Tento rok 72 byl opravdu vyjímečným ve světové kinematografii, vznikla opravdu originální temná dílka stran nejlepších francouzských a italských mistrů filmu a Dmytryk je skvěle doplňuje svým "modrým" příspěvkem "nemocného" vraha a miláčka žen v jedné osobě... Burton opět předvedl, že takovéto pochmurné role se špatnou stranou mu opravdu seděly bez vyjímky... Kam až může dojít potlačování lidské přirozenosti.? (13.07.2008)

A já si pořád lebedil v hudebním podkladu, abych nakonec zjistil, že ji složil samotný mistr Morricone! To je ovšem jeden z mnoha velikých kladů tohoto snímku. Dalším je určitě brilantní herecké představení Richarda Burtona, jenž takto potemnělé, démonické a zvrácené role hraje s takovou přesvědčivostí, že si na jeho místě neumíte nikoho jiného snad ani představit a naprosto mu jeho úlohy věříte. Ať už coby Morlar v Doteku medúzy nebo zde jakožto Modrovous. Jeho uhrančivý pohled a mrazivý hluboký hlas dodává každé jeho podobně laděné roli patřičnou sílu. Raquel Welch, Nathalie Delon, Karin Schubert, Agostina Belli a Joey Heatherton svým půvabem dotváří vynikající dojem z Dmytrykova počinu, jenž skvěle kombinuje prvky thrilleru, krimi, dramatu, ale částečně i mysteriózního žánru. Popisy Modrovousových vražd opravdu umí zapůsobit, podobně jako jeho tajná místnost či na tehdejší dobu poměrně odvážná lesbická pasáž. (21.04.2017)

Do starobylého aristokratického sídla si vodí hradný pán svoje manželky a postupne ich zabíja... Richard Burton je so svojou tmavomodrou briadkou démonicky charizmatický, štýl filmového rozprávania je atraktívny a Morriconeho hudby opäť famózna. Lenže... kdesi v strede filmu sa motor začne zadrhávať, doposiaľ horrorový nádych striedajú až grotesktné situácie a celý duch príbehu sa kamsi vytráca. Je to neuveriteľná škoda. (30.11.2011)

Tak jsem si po zhlédnutí pro srovnání ještě znovu přečetla stejnojmennou pohádku Charlese Perraulta. Filmová interpretace v podstatě archetypální postavy s ironickým nadhledem odhalila Modrovousovu motivaci - proč chudáček sameček vraždil a vraždil a vraždil ty zatracené samičky. Co mi však vadilo, bylo zasazení Modrovouse do nacistických dobových reálií, byť stylizovaných. Ve vztahu k příběhu, v němž šlo o věčný spor mezi mužem-machem a nepoddajnou ženou, to bylo opravdu zbytečné, nadbytečné a svým způsobem i odvádějící pozornost. Ano, nacismus si liboval v mužné síle (a v usilovném plození čisté árijské rasy), avšak ve vztahu k Modrovousovi jako archetypu je to přece jenom hodně kulhající konstrukce. (24.12.2011)

Tvůrci filmu téma vraha žen přenesli z Francie (kde reálně příběh vraha Landrua probíhal, jak to ostatně ztvárnili Chaplin a Chabrol) do Německa (zahrán R. Burtonem získal některé rysy H. Göringa - letec, sběratel umění), přidána romanticko-symbolická linie Maeterlinckovova (ovšem ta s s Landruem jinak nic společného neměla) stejnojmenného námětu (a oper Debussyho a Bély Bartóka), kritická linie, nápadná u Dmytrykových předchůdců Chaplina a Chabrola, zůstává (směrem proti nacismu a šlechtickému konzervativismu), posílena ovšem linií psychoanalytickou, za jejíž provedení by se nemusel stydět Luis Buñuel, feministka libující si v masochismu budiž příkladem. Odpouštím věcnou chybu, Vasilij Kandinskij, jehož výstavu navštíví baron se svou budoucí obětí, nebyl židovského původu, i když z hlediska nacistů zvrácené umění stejně tvořil. (27.10.2010)