Bratia

Trochu jsem vystřízlivěl. Po včerejším shlédnutí jsem byl tak silně dojat (slzičky tekly hned několikrát, poprvé už ve čtvrté minutě!) a zadostiučiněný, že jsem byl rozhodnutý jít s hodnocením co nejvýše. Jenže zjišťuji, že mi tam chybělo více silných scén - drama jako tohle by mohlo diváka vcucnout do světa utrpení ze syndromu z války více... Ke konci jsem to prostě necítil tak intenzivně, i když je Tobey na Oscara a to, co v režii Sheridana předvádí, je úžasné. Originál jsem neviděl tak trochu schválně, protože na remaky - pokud jsem viděl originál - se v krátkém časovém intervalu odmítám dívat. A na Maguirea a Gyllenhaala ve společném filmu jsem se hrozně těšil a nechtěl jej srovnávat s jiným. (Je to podobné jako v případě [REC]: nikdy nechci vidět jeho americký remake s Carpenterovou, proto jsem paradoxně Brødre neviděl) Bratři rozhodně nejsou špatným filmem, jen to není film maximální. Je tu solidní příběh, perfektně zvládnuté herecké výkony, krásná hudba i dokonalá režie. Ale za hodně dlouhou dobu to je snímek, jemuž by velice pomohla delší stopáž, a to si většinou myslím opak. Prodloužit po "finále" děj o další vyhrocenou situaci by dle mého názoru rozhodně nebylo ke škodě. 85%. (07.01.2010)

Tobey Maguire na Oscara, Jake Gyllenhaal do záporných rolí a Natalie Portman nechť nahradí Megan Fox v žebříčku nejvíce sexy žen světa. Originální Brødre jsem neviděl, tudíž nemohu srovnávat, i přesto mi tahle "válečná verze Reign Me Over" opravdu sedla. Žádný hloupý doják, ale pouze syrově podaný příběh o důsledcích mezinárodních konfliktů na rodiny bojujících vojáků. Sheridan navíc moc dobře rozumí svému řemeslu, a tak z ústřední trojice dostal vše co se dalo. Maguire v druhé polovině předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů za tento rok. Mrazivý a dokonalý. Prototyp ideálního dramatu. (31.12.2009)

Skvělé herecké výkony, o tom to vlastně všechno je. Zkušený Jim Sheridan se narozdíl od autorky originální verze Susanne Bier jednoznačně rozhodl pro plynulý a ortodoxně melodramatický styl – Bratři jsou řemeslně vychytaní a dotažení, dokáží přesně zasahovat první signální, ale po po jejich shlédnutí zůstává podivná prázdnota. Ten film pod popově načinčanou fasádou totiž neskrývá nic než jakýsi opatrný pacifismus a jednoduchou psychologii. Hudba U2 se k něm hodí pěkně. Všechna ta učesanost a decentní morální apely je totiž snadno zaměnitelná s ideovou nevyhraněností. (07.02.2010)

A teď se asi krucinál budu muset podívat na ten dánský originál, protože mě zajímá, jak se tam popasovali se spojením tolika protichůdných nálad na poměrně krátkém časovém úseku, protože Jim Sheridan to tam seká jak malé dítě s plastovýma nůžkama a dává mi to celé jenom pramálo smyslu. Tím, že je to tam tak podivně vměstnané vedle sebe, působí oba dva titulní chlapíci spíš jako parodie na postavy z masa a kostí, Maguire nicméně o trochu víc, Jake pro mě pláče alespoň trochu věrohodně. Natalie mě utvrzuje v mém přesvědčení, že dobrou herečkou přestala být někdy před rokem 2000. Co mě ale dost potěšilo byla práce obou dětských představitelek, protože ty dvě malé dcerky na mě působily jako nejdospělejší a nejhotovější postavy celého filmu. (11.01.2018)

Tím největším nedostatkem tohoto filmu pro mě bylo, že z něj doslova ukapávalo to americké filmové "sladidlo." Předkládaný portrét americké rodinky mi přišel hodně konzervativní a strojený. Spousta morálně ukázněných scén s nevyrovnanými rodinnými vztahy, především otce se synem (na parkovišti, vzájemné pohledy na sebe při pronesení nevhodných či neočekávaných slov druhého při společném jídle) či výchovných scén typu "Promiň, nezachoval jsem se správně", "holky běžte nahoru, maminka si teď promluví se strejdou Tommym," "Isabelle, přestaň, proč tohle říkáš?" Kromě ústřední "švédské trojky" Tobeyho, Jakea a Natálky na mě velmi zapůsobila přirozenost a jistá vyspělost v hereckých projevech dvou malých sestřiček. Z nichž mě okouzlila hlavně Bailee Madison. Ta její tvář, pohled a opravdické slzy se z nich kutálející mi přišly zcela upřímné a skutečné. V jedné scéně jsem měla dojem, že kdyby byla její slzavá tvář v záběru ještě o něco déle, spustila bych asi taky:) Sice jsem myslela, že vztah mezi Natálií a Jakem bude více prohlouben, aby tak následující události byly ještě dramatičtější, ale po návratu Tobeyho jsem byla ráda, že tomu tak nebylo. Pohled na jeho zničenou tvář a ztrhaný charakter byl dostatečně autentický, abych usoudila, stejně jako kdysi on, jakožto Peter Parker, pronesl: "Hey Spiderman, no more..." Pro mě je to jeho, pravděpodobně asi nejvážnější a nejvyspělejší role a zvládl ji výborně. Jeho výbuchy u stolu či v kuchyni, jsou silně znepokojivé a podmanivé. Kdyby se upustilo od toho lepivého amerikanismu, zapůsobili by na mě Bratři více upřímněji a uvolněněji. (14.08.2011)