Predčítač

Nádhera opravdu nádhera. Z počátku jsem si myslel, že půjde o jakousi verzi filmu Absolvent, ale druhá půle filmu mě přesvědčila o opaku. Příběh je založen na takové maličkosti jako předčítání příběhů, ale i taková maličkost dokáže znatelně ovlivnit lidské životy. Nejen že ovlivní postavy ve filmu, ale ovnivní i vás - diváky. Kate Winslet už mě o svých hereckých kvalitách přesvědčila v předchozích filmech, ale v posledních dvou Revolutionary Road a Reader se s jistotou zapisuje do herecké historie. Její vizuální proměna se dá přirovnat k proměně Charlese Fostera Kanea z filmu Občan Kane. Postavu Michaela Berga nejlépe zahrál mladý David Kross. Režisérův rukopis je už hodně znatelný a jeho filmy bude snadné rozeznat od ostatních. Už teď jsem zvědavý na jeho další dramata. (25.01.2009)

Smutný a citlivý film s občasnými filosofickými vložkami na téma morálka, zákon a vina o které se stará Bruno Ganz. Celou tu část, kde Kate Winslet sexuálně zaučuje to malý pívečko jsem čekal kdy už teda přijde nějaká pointa či co. Pak to přišlo a já byl spokojen. Z části s Ralphem Fienessem na mne opravdu zapůsobil až konec u židovky. Z děje vyplývá že Kate Winslet rozhodně nebyla dobračka, ale jestli k ní pocítíme i nějaké sympatie, to nechává na nás. (14.04.2009)

Sophiina volba naruby aneb velmi bolestivý film o krádeži a navrácení čajové krabičky... Předčítač je hodně komorní, niterní film, což ještě podtrhuje zdánlivé televizní vyznění celého snímku, proměny Německa v běhu času mají tak dokonalý (pseudo)autentický rozměr, Daldry natočil zdánlivě (vizuálně) německý film (byť je německá strana účastna koprodukce, americká podstata snímku se ale nedá zastřít - nejkontroverzněji z filmu ční k snímku nepasující angličtina postav). Proces denacifikace poválečného Německa je jednou z nejúžasnějších záležitostí moderní historie (třeba v relaci s dekomunizací našeho státu po roce 1989), což jistě nezastírá její zásadní rozměr - jak byla nutně v konkrétních případech bolestná. Otázky viny mají univerzální platnost a Předčítač Stephena Daldryho (román Bernharda Schlinka jsem bohužel nečetl) chytře staví do korelace osobní zkušenost, lásku k literatuře a reflexe možných válečných zvěrstev. Jsou za válečné zločiny skutečně potrestáni ti praví? Může stačit divákovi těch několik zjevných rovin osobnosti k pochopení složité komplexnosti hlavní hrdinky? A není světská spravedlnost také jen divákem skutečné historické autenticity? Jak se vlastně lze vyrovnat se svou (národní) temnou minulostí? Film, který je v zemích bývalého sovětského bloku s do jisté míry analogickými ,,zločiny komunismu" více než aktuální... ,,Když se lidé jako ty nepoučí z toho, co se stalo lidem jako jsem já...jaký má potom vůbec tohle všechno smysl?" Podobné filmy: Sophiina volba (17.02.2009)

Všechno tu už bylo řečeno,tak se budu trapně opakovat,ale The Reader má opravdu silný příběh,který v každém zanechá hodně pocitů.Po shlédnutí ten film nemůžu dostat z hlavy.Když měl Michael románek s Hannou,tak mi to ani tak úžasné nepřipadalo,ale při scénách u soudu jsem napětím a šokem skoro ani nedýchala.Vřele doporučuji,nádhera.. (06.03.2012)

„Je TOTO láskavosť?“ Daldryho sa (napriek fantastickému BILLYMU ELLIOTOVI) bojím (HODINY), ale toto ma dostalo. Pritom „letný“ začiatok bol (napriek sexu) skôr nudný. Až počas súdneho procesu sa to rozbehlo a v dobrom rozporuplný a kontroverzný Daldry (vážim si, ak niekto nepotí lacné frázy, ale REÁLNE sa snaží pochopiť zlo v nás) tesá do kameňa jednu scénu na zamyslenie za druhou. V jeho nebezpečne inteligentnej réžii sa zrazu zo ženy, ktorá v mene SS posielala ľudí do plynových komôr, stáva obeť, kým zo spravodlivého sudcu bábka nahnevaného ľudu a z obetí, ktoré sa z koncentračného táboru dostali živé, ľudia, ktorí keď sa pozrú do zrkadla, uvidia len inú formu brutálneho, beštiálneho zla. (27.05.2011)