Katyň

Nechci rovnou všechny ty kritiky vyčítající Katyni akademický chlad, povrchnost, přehnanou pietnost a údajnou nudnost nazývat ignoranty, ale rozhodně s nimi nesouhlasím a nad některými recenzemi jsem citoslovce jako "pcha" nebo "tsss" vypouštěl v bezmála kulometné kadenci. Wajdův decentní odstup a směřování k tiché leč upřímné úctě popraveným důstojníkům a celému (po)válečnému Polsku se mi hodně zamlouval a připadá mi jako projev absolutního nepochopení, když někdo tvrdí, že se film snaží z diváků násilně tahat slzy. Ubrečenosti a vášnivé emocionalitě se Wajda naopak elegantně vyhnul, přestože mnozí diváci sledují filmy s druhoválečnou tématikou právě s očekáváním, že zase uvidí boje o napůl shnilé jídlo v koncetráku či zlem napěchované SSáky bezcitně vraždící každého, kdo se jen podívá špatným směrem a režiséři jim rádi vycházejí vstříc. (Nakonec, proč tu všichni tak vychvalují závěr? Stylisticky je se zbytekem filmu totožný, liší se pouze tím, že zde "konečně" vidíme ztvárněný samotný katyňský masakr...). Ani ta skvělá výprava nemá omračovat (nevím, kde se berou komentáře typu "nepovedený pokus o evropský velkofilm"), nýbrž pomáhat budovat ve výsledku excelentní dobovou atmosféru podpořenou sebejistými výkony hereckého ansáblu. Postavy jsou přitom typizovány záměrně, neboť s jejich pomocí se snaží Wajda ukázat pokud možno všechny následky, jež v lidech katyňská událost zanechala. Je pochopitelné, že se to v dvouhodinové stopáži nepovedlo bez skicovitosti, přehané popisnosti (zejména v dialozích) a s použitím výlohové smyboliky, a proto mi nečiní problém tyhle nedostatky tvůrcům odpustit. Závěrečný chorál by měli lidé v kinech poslouchat ve stoje - nejen jako výraz úcty ke katyňským obětem, ale i k Andrzeji Wajdovi a jeho štábu. 80% (30.10.2008)

Marně pátrám v paměti, kdy naposledy mě nějaký film pohltil natolik, že jsem po jeho skončení cítila až fyzickou slabost. Kytyň se mnou zacloumala pořádně a to nejen díky závěrečným minutám, zobrazujícím hrůzu, která se odehrála na začátku 2. světové války (1941) v katyňském lese poblíž Smolenska, kde sovětští vojáci brutálně odpravili ze světa několik tisíc členů polské armády a příslušníků inteligence. K neuvěření bylo především pozdější mlžení, překrucování faktů a tabuizace celého masakru ze strany samotných Poláků. Pravdivě se o celé události odvážili vyjádřit jen ti nejstatečnější. (02.09.2009)

Vysoká vypovídající hodnota. Nicméně film je divácky tak příšerně neatraktivní, takže se v mém případě nejednalo o nic jiného než zklamání. Nezajímaví herci, kdy každý z nich dostal pouze pramálo prostoru, což vlastně bylo nakonec fajn. Film velmi poctivě ukázal celou polskou povahu od silné víry až po nezdolnou národní hrdost, nicméně to není nic co bych nevěděl již před filmem. Za sebe musím říct, že emočně to bylo příšerně mimo mě. A zrovínka filmy tohoto typu si bez emocí představit ani nechci. Navíc film disponuje spoustou nudných pasáží a ať se na mě nikdo prosím nezlobí, ale tu * dávám skutečně jen za téma, které film zpracovává, respektive se zpracovávat snaží. (27.08.2011)

Dosti zevrubný a zároveň působivý popis okolností katyňského masakru, jeho různých politicky pokřivených interpretací i vlivu na rodiny obětí. V zajímavé ale nepříliš využité postavě Tadeusze se Wajda po téměř padesáti letech vrátil k tématu příslušníka Zemské armády, který není ochoten smířit se s poválečnou polskou realitou a za svůj postoj platí stejnou cenu, jako jeho předobraz v "Popelu a démantu". (11.11.2008)

Fakticky i scénáristicky lehce nadprůměrný historický snímek o události, která jako ne jediná staví mezi fašismus a komunismus rovnítko. Film se zaměřuje převážně na pozůstalé po zhruba dvaceti tisících polských důstojnících, kteří byli povražděni Stalinem v Katyňském lese. Vyobrazení samotných poprav se tvůrci až do samého závěru vyhnuli, ale pocity falešné naděje žen a dětí, lživá propaganda Sovětů a převlečkabátnictví některých Poláků jsou dostatečné atributy na to, aby se člověkovi zvednul kufr. Za to, co přijde v samotném závěru, přihazuju čtvrtou hvězdu. 75% (25.03.2014)