Katyň

Film o zapomenutých hrdinech každé války a polemika nad samotnou pravdou. Polský filmový veterán Andrzej Wajda se rozhodl odvyprávět Katyňskou jizvu z docela jiného pohledu než jsme všeobecně zvyklí. Katyň se totiž z valné části věnuje dosti opomíjenému boji. Boji za pravdu, rodinu a přežití daleko za bojovou linií. Tam totiž válčí rodiny odvelených a pozatýkaných manželů a otců. Jsou to právě ženy, které vedou svůj urputný a někdy i dost marný boj za své manžely a přitom netrpí o nic míň jako jejich druhové v zákopech. Ty zdrcující minuty čekání, marných nadějí a snah o zcela normální život jsou stejně tíživé jako vina sovětských okupantů. V momentě kdy se z vrahů stávají osvoboditelé, přestanete dýchat a věřit v jakkoukoliv spravedlnost. Wajda ani na chvíli nezapomíná o čem vypráví a celý film je natolik celistvý, že mu několik těch "šustivých" dialogů ještě rádi odpustíte. (25.04.2008)

Syrové, drsné a nesmírně kruté. Film mi v závěru velmi připomněl snímek Čekist (1992). Marně se snažili Rusáci Katyň svalit na Němce, pravda nakonec vyšla najevo. Není bez zajímavosti, že exhumaci a průzkum těl za války prováděli i přední čeští patologové. Katyň ja další z obrovských obžalob komunismu a Stalina. Je pochopitelné, že tento snímek točil Polák a je dobře, že to byl Wajda. Já tomu nemám skoro co vytknout. Katyň nesmí být nikdy zapomenuta. * * * * (24.03.2014)

Utahaný spíše historický než válečný snímek o hrůzách, které se dopustili vojáci sovětského svazu na polských občanech. Každý, kdo o katyňském masakru ví ještě dříve, než film začne, je připraven minimálně o překvapení (můj případ) a hodinu a půl čeká na konec, který snad jako jediná část filmu opravdu stojí za vidění. Skvěle natočenému závěru totiž nejen svou chytrostí, provedením i nasnímáním může v dnešním evropském filmu cokoliv konkurovat. Vojáci postupně odříkávající modlitbu při střelbě působí opravdu mrazivě a reálně současně. Přesto se mi nabízí otázka, zda je silnější vytvořený snímek o masakru, nebo samotná aura masakru, která vnáší mrazivost především do poslední části filmu. Jinak je pěkné vidět, že polský velikán Andrzej Wajda i přes svůj krásný věk 81 let dokázal natočit chvílemi až moc osobní a komorní snímek, ale především vytvořil památku na incident, který nesmí být zapomenut. (05.09.2009)

Nejhorší na tom je, jak člověk bere fakta úplně jinak, pokud o nich jen slyší a pokud je vidí. Většina filmu řeší události z Katyňského lesa po letech. Rodiny polských důstojníků oplakávají padlé muže, nebo stále doufají v návrat toho svého, jehož jméno se nanašlo na seznamu oběťí, zároveň musejí přihlížet tomu, jak si hrůzný čin jako horký brambor přehazují Sověti s Němcema, podle toho, kdo je zrovna u moci. Navíc ta epizodka s tim troubou, kterej před hromadou ruskejch vojáků trhá plakát, to je opravdu smysluplná smrt.Tohle mě moc nebavilo a dvakrát jsem usnul (jo, jsem ignorant, debil a blbeček). Když jsem se při třetím pokusu konečně prokousal až ke konci, dostal jsem krutou ránu v podobě toho, o čem se celou dobu mluvilo – hromadná poprava 12000 důstojníků polské lidové armády. Až tady mě to opravdu zasáhlo a já se zmohl jen na kroucení hlavou, jak se vůbec podobné věci mohli dít. (25.06.2009)

Andrzej Wajda se rozhodl postavit látce, která v Polsku dlouho vypadala jako tabu. Pro něho je to ostatně i velice osobní záležitost. Začíná s popisem toho, co zločinu předcházelo: útokem na Polsko z jedné strany německou a z druhé sovětskou armádou. A neukazuje to na bojujících vojácích, ale na civilistech před invazí utíkajících. Podobní civilisté jsou klíčoví i v (po)válečných scénách, kdy byl zločin Němci odhalen a později Sověty překroucen. Škoda, že většina těch osudů jsou jen takové načrtnuté mikropříběhy. Na druhou stranu toho tvůrci na malé ploše dokáží říci hodně. A překvapilo mě, že je to hlavně o ženách (muži tu skoro nejsou vidět). Nejsilnější záběry – tedy masakr samotný – si filmaři nechali nakonec. A dobře věděli proč. Ale i tak je to spíš 70%. (24.11.2008)