Kouzelnice

Novodobé podobenství o podstatě dědičného hříchu. Jestli si člověk přeje něco, co ve skutečnosti nepotřebuje, dostane to někdo, kdo o to možná vůbec nestál. Zázraky pomáhají jenom těm, kterí na ně věří. Televizní ateliér je malý prostor pro takové herecké umění, jakého je schopná Simona Stašová, Vilma Cibulková, Vladimír Dlouhý nebo Ladislav Mrkvička. Je to jako pokoušet se tančit tango v komůrce pod schody nebo na půdě plné harampádí. Mládež kolem se do takového kamrlíku se svým hraním vešla tak akorát. (23.02.2013)

Příšerná televizní pohádka na nedělní odpoledne, která byla natočená za pár korun. Kulisy v ateliérech jsou doslova otřesné. Nějakou podvodní říši znázorňují levné triky ala mlha na podlaze, která se pomalu plazí po roztrhaných prostěradlech. Aby tam bylo ještě něco umělecky "vkusně laděného", tak uprostřed na polštáři leží hroznové víno. V komnatách zámku nejvíce budí pozornost barevné poháry z umělé hmoty a celou pohádkou provází nějaká umělá mušle na řetízku. Je takovým symbolem celé této poetické pohádky. Bohužel poetika jasně vyznívá nad lyrikou a posílá pohádku ještě do větších sraček. [250. hodnocení, 16. komentář, 41%] (08.03.2020)

Vynikající herecké obsazení až na ty nejdůležitější (kupodivu ne hlavní) postavy, odvaha vyrazit do terénu, v kontrastu s nepěknými interiéry, unylým hudebním doprovodem (který dle mého musí děti spíše děsit, ačkoli není proč) a táhnoucím se příběhem. Další z řady pohádek Svatavy Simonové, u které je lepší něco dělat a sledovat jen po očku (já jsem při ní vařil guláš). (15.03.2015)

Já bych rozlišovala mezi promyšlenou pohádkou s filosofickým nábojem a nejapností. Bohužel tohle je ten druhý případ, navíc postižený koncentrátem typického rukopisu paní režisérky, totiž: moc nevíme, oč tam vlastně jde a někdy se to ani příliš nedozvíme, hrdinové jsou vnitřně rozervaní a řeší rádoby vážné životní otázky, hudba L. Simona je teskná jako vždy (už v dětství ve mne jeho hudba a podobná hudba Otmara Máchy vyvolávala úzkost a pesimismus), patetické nebo nesrozumitelné dialogy, vnitřní monology, melodramatické výlevy a výjevy, nezvyklá jména, asi jako když slovo napíšu pozpátku, rozmlžený obraz.... Jestli má dítě pohádka bavit, musí se s ní ztotožnit, sympatizovat s nějakým hrdinou, fandit mu. Komu tady může fandit, když prakticky není jasné, k čemu pohádka směřuje, takže se dítko musí nudit, případně otravovat rodiče otázkou, co se to na obrazovce vlastně děje? Dávám jednu hvězdičku za kostýmy paní Lesákové, které jsou jako vždy fajn. Než trávit čas s touto pohádkou, je lépe jít ven, a to i v dešti. (15.03.2015)

Další z řady nedělních televizních pohádek, které stačí vidět jednou - vícekrát totiž není třeba. Pohádka je sice zasazena do skutečných exteriérů (hlavně lesa), ale její celkové vyznění je tak nějak nijaké. Navíc linie královského prince je nepřehledná a zmatená. Na pohádku příliš komplikované, na dobrou pohádku příliš nudné. Hudba: Ladislav Simon (14.09.2013)