Kouzelnice

To bylo uvzdychané, unylé, zmatené stejně jako princ, co žije stále ve věži a celou dobu si nechává růst vlasy (takový Locikák) a ani jednou si nesundá korunu. Nikdo ho nehledal, což upřímně řečeno chápu, protože tohle stvoření je dobré leda jako spotřební materiál při výuce mediků. Klára Jandová je hezká, za ni jedna hvězda. (25.09.2016)

Kouzelnice, která se dokonale vyzná v bylinách i v lidech. Ví, že to, co lidem pomáhá, vedle účinku bylin samotných, je víra a naděje, obého jim k bylinám přidává plnými hrstmi, ač sama na placebo nevěří. Setkáváme se tu s tím, na co narážím v životě denně. Lidé sledují víc slova, než to, co člověk opravdu dělá. Kouzelnice má sice strašné řeči, ale jinak pomáhá na všechny strany a lásky, soucitu a ochoty pomoci má věrtel. Snový, prakticky pořád rozespalý a i v bdění rozmlžený, princ je hezký na pohled, domů by si to nikdo soudný nepořídil ani za zlaté tele. I jeho logika hapurje. "Jak víš, že jsem princ?" "Třeba že máš na hlavě korunu", odpovídá divák u obrazovky. Jak se královna dostala k trůnu, když z ničeho neplyne, že by ho podědila po vzpomínané matce? Jak královna vládla celé říši, když měla jednoho ke zdi přikovaného sluhu (a jak pak ten přicházel k penězům?) a dva kuchtíky a jinak byl zámek pustý? Jak to, že královna neumřela na selhání organismu, když 18 let nespala? Proč královna chodila pořád v brnění? (Přiznejme, že to vysvětluje, proč nemohla spát, brnění totiž ke spaní moc uzpůsobené není. Když mě něco začne hodně brnět, obvykle mě to probudí.) Zvláštní námět, neotřelý příběh, netuctové postavy, tajemná mystická atmosféra se skoro hororovým nádechem a celé to působí, jako když se na to, co bylo z dálky krásným obrazem, podíváte zblízka a vidíte jenom spoustu barevných skvrn. (16.08.2015)

Novodobé podobenství o podstatě dědičného hříchu. Jestli si člověk přeje něco, co ve skutečnosti nepotřebuje, dostane to někdo, kdo o to možná vůbec nestál. Zázraky pomáhají jenom těm, kterí na ně věří. Televizní ateliér je malý prostor pro takové herecké umění, jakého je schopná Simona Stašová, Vilma Cibulková, Vladimír Dlouhý nebo Ladislav Mrkvička. Je to jako pokoušet se tančit tango v komůrce pod schody nebo na půdě plné harampádí. Mládež kolem se do takového kamrlíku se svým hraním vešla tak akorát. (23.02.2013)

Já bych rozlišovala mezi promyšlenou pohádkou s filosofickým nábojem a nejapností. Bohužel tohle je ten druhý případ, navíc postižený koncentrátem typického rukopisu paní režisérky, totiž: moc nevíme, oč tam vlastně jde a někdy se to ani příliš nedozvíme, hrdinové jsou vnitřně rozervaní a řeší rádoby vážné životní otázky, hudba L. Simona je teskná jako vždy (už v dětství ve mne jeho hudba a podobná hudba Otmara Máchy vyvolávala úzkost a pesimismus), patetické nebo nesrozumitelné dialogy, vnitřní monology, melodramatické výlevy a výjevy, nezvyklá jména, asi jako když slovo napíšu pozpátku, rozmlžený obraz.... Jestli má dítě pohádka bavit, musí se s ní ztotožnit, sympatizovat s nějakým hrdinou, fandit mu. Komu tady může fandit, když prakticky není jasné, k čemu pohádka směřuje, takže se dítko musí nudit, případně otravovat rodiče otázkou, co se to na obrazovce vlastně děje? Dávám jednu hvězdičku za kostýmy paní Lesákové, které jsou jako vždy fajn. Než trávit čas s touto pohádkou, je lépe jít ven, a to i v dešti. (15.03.2015)

Další z řady nedělních televizních pohádek, které stačí vidět jednou - vícekrát totiž není třeba. Pohádka je sice zasazena do skutečných exteriérů (hlavně lesa), ale její celkové vyznění je tak nějak nijaké. Navíc linie královského prince je nepřehledná a zmatená. Na pohádku příliš komplikované, na dobrou pohádku příliš nudné. Hudba: Ladislav Simon (14.09.2013)