Fantom ráje

Jednou rozhodně stačí... De Palma se zabydlel v podivných filmech od počátku dráhy, to nepřekvapí, jinak by to ani nebyl on. Jenže tady si mnohdy hraje nejen s trpělivostí, ale i s žaludkem. Krásně ironická ujetost začátku, kde režisér svrhává do žumpy všechny náležitosti hudebního byznysu, je solidní nástřel, krásně se vysmívá Gottově snaze ze stejného roku. Jenže pak si asi vypůjčí pár neprozkoušených kapslí amfetamínu a jede. Sprasení několika různých dějů dohromady bych mu ještě vzal, nekouká se dopředu. Brutální parodii na všechny okolo a hrátky se znetvořením bych mu dokonce schvaloval, skvělé téma, které navíc koncem potopí všechny. Ale proč mi musí De Palma podávat tuhle zvrácenost s tak odporným hrdinou asi nepochopím. Jeho kreace byly k nevydržení. Jestli někdo bude tleskat ve stoje za hudbu či první místo v odkazovosti je to v pořádku. Ale já příště vezmu něco konvenčnějšího. (22.11.2009)

Senzační odhalení, jak to chodí v pop music. 1) Pro všeobecné poučení uvádím znění oné "transportační klauzule": The party of the first part gives the party of the second part and his associates full power to do with him, at their pleasure, to rule, to send, fetch, or carry him or his, be it either body, soul, flesh, blood or goods. 2) Protože znalost právnické angličtiny nepatří ke všeobecnému vzdělání, doplním i český překlad: Strana prvního účastníka dává straně toho druhého a společníkům plnou moc nakládat se sebou podle libosti, a to ovládat, zasílat, přivolat či přemístit vcelku či po částech, ať jde o trup, duši, tělo, krev či práva. 3) A ještě chci dodat: The Juicy Fruits rulleezzzz!!! (09.08.2012)

Zatím (a dost možná to tak zůstane) nejvtipnější film Briana De Palmy. Když člověk sleduje tuhle bizarní a ujetou muzikálovou hříčku, kombinaci Fantoma opery, Fausta, glam rocku let sedmdesátých a napínavých hitchcockovských vražd, v níž platí jen málo pravidel, řekne si: Páni, ten De Palma ale musel být pořádně sjetý, když to vymýšlel a točil. Tři a půl hvězdy zaokrouhluji nahoru. (04.12.2011)

Brian De Palma opustil vody Hitchcockovských variací a krvavých mortyátů, aby si odzkoušel vody muzikálu. Pravda, s klasickým Fantomem opery z pera Gastona Lerouxe toho má tato filmová verze společného pramálo, ale o to více je typicky depalmovsky ulétlá, s přehršlí bizarních režijních nápadů, přehrávajících herců a příšerného popu 70 let, které však v konečném efektu tvoří naprosto neopakovatelný divácký zážitek, který režisér ždíme hlavně ze strhujících hudebních čísel, několika podařených mordů a jednoho trefně černohumorného odkazu na slavnou vraždu ve sprše z Psycha, která mě srazila do kolen. Bravo Briane, zajímalo by mě, kolik jsi toho musel během tohoto sladkého období nafetovat! (15.01.2007)

Neříkám, že jsem film sledoval přímo s otevřenou pusou a bradou na hrudi, ale přesto jsem se divil tomu, že takto poměrně bizarní dílo nemá obecně mezi filmy kultovnější status, protože by si to rozhodně zasloužilo. Brian De Palma opět dokázal, jaký má cit pro režii a pro jednotlivé scény a daří se mu diváka zaujmout vypiplanými libůstkami, ale hlavně naprosto skvělými hudebními kousky. Ano, ta nejsou nijak moc vizuálně přehnaná, ale tentokrát hudba mluví za sebe. Jen škoda, toho hororu je v tom opravdu málo. (27.01.2014)