Červená pustatina

Červená pustatina je z môjho terajšieho pohľadu vlastne historickým filmom. Nielen preto, že v ňom Antonioni nechal "hrať" aj farby a pomocou nich skvelo dotváral atmosféru, ale najmä preto, že téma odcudzenia spolu s témou ekológie boli nové a vo vtedajšom socialistickom Československu sme sa nevedeli vynačudovať tomu, čo vlastne tí ľudia chcú, keď majú materiálny dostatok v takej miere, o akej sme my nemohli ani snívať. Takže Červená pustatina je konkrétne pre mňa lepšie pochopiteľná v súčasnosti, ako bola v čase jej uvedenia do kín. I keď ekológia je tam vtláčaná dosť násilne a vo väčšom rozsahu, než považujem za únosné. (15.10.2012)

Antonioni zde ukazuje kde je jeho síla. V užití kamery. Scény z elektrárny a okolí jsou, samozřejmě že účelově, ohyzdné. Vše je laděno do šedi a to tak, že postavy na takto ponurém pozadí září. Pocity, které tyto záběry vzbuzují jsou chlad a tíseň. Některé záběry by mohly být svébytné umělecké dílo. Například dva muži pozorující vypouštění páry, která přehlušuje jejich rozhovor. V kontrastu k tomu jsou záběry z malebné pláže, které po minutách chladu doslova zahřejí. V tomto směru se rozhodně jedná o mistrovské dílo. Bohužel příběh mě až zase tolik neazujal. Psychické problémy hlavní hrdinky, jsou sice skvěle převedeny do filmové řeči, ale to nestačí aby dodaly náboj cca dvouhodinovému filmu. (14.09.2009)

Antonioniho depresivní studie ženy, u které musím hodně věcí v životě prožít, abych toto dílo plně docenil a pochopil. Červená pustina je jakási hlavní potrava pro pravé filmové znalce a intelektuály, nikoliv pro pozéry, protože obrazy, výkon krásné a charismatické Monicy Vitti a hlavně filmová řeč jsou výborné. (26.09.2012)

Existenciální deprese od Antonioniho pro mě zřejmě nebude úplně ten dobrej šálek kafe, byť námět je komplexně skvělý a výrazové prvky jako je červená barva, dštící spaliny a pustá krajina velmi líbivé. Nudil jsem se i proto, že znuděná vyšší společenská třída a jejich bohémský pofel mi už leze krkem a Monica Vitti na mě působí nepřirozeně. (25.09.2012)

Vizuálně odpudivá a jen velmi těžko snesitelná intelektuálská onanie o tom, jak se přehrávající Monica Vitti dvě hodiny prochází v depkách hnusnou krajinou. Často jsem se přistihl, že jenom tak tupě zírám na plátno a přemýšlím o tom, co budu dělat doma. Tak jsem se profackoval, řekl si, že jsem asi zaujatý (žádný Antonioni se mi doposud nelíbil) a že se zkusím opravdu soustředit a všechno pochytit. Ale vážně to nešlo. To, jak postavy mluví, jak se chovají, to je všechno tak divné, že s nimi prostě nemohu soucítit. A vzhledem k tomu, že v Červené pustině není ani žádný příběh, který by se dal sledovat, ale jen spatlanec metaforických výjevů, bylo pro mě sledování tohoto filmu hotové sebetrýznění. Nikdy mi film neutíkal pomaleji. (22.10.2012)