Červená pustatina

Film, u kterého by se dala napsat spousta věcí o prázdnotě, chladu, strnulosti, tápání v cizotě a nepochopení .. jen kdyby v tomto snímku všechno nepůsobilo tak nevěrohodně. Jako hlavní kámen úrazu tu pociťuji přehrávání Monici Vitti spojené s vložením příběhu do netečných industriálních krajin. Její pojetí role se však podle mého názoru nedalo brát jako vyjádření zoufalství člověka pohlcovaného strnulostí. Vnímala jsem ho spíš jako rušivý, přeexponovaný prvek mající velký vliv na to, že k tomuto filmu jsem zůstala hluchá. (29.09.2009)

Film o ženě ztracené v neúnavně se modernizujícím světě, v době kdy má rozvoj techniky pracovat ve prospěch člověka, kdy se ale zároveň může rychle proti člověku obrátit a svou velikostí ho rozdrtit. A když ne fakticky, tedy alespoň vnitřně. Něco takového možná cítila i Monica Vitti, uvědomující si svou nicotnost v porovnání s obřími továrnami, do nebe tyčícími stožáry nebo třeba řítícími se náklaďáky. Její přecitlivělá duše, zákonitě plodící strach o vše jí blízké, se nehodí do tohoto světa, v němž je vše neustále na pochodu a v němž se nemůže pevně zachytit. Chtěla by jakoby zvrátit měřítka zpět k tomu stavu, kdy byla blízká člověku, vrátit do nich blízkost jednoho k druhému, namísto měřítek její průmyslové epochy, v níž je člověk v porovnání se svými výtvory jen bezmocný a maličký, pouhým sluhou, údržbářem něčeho co vytvořil, ale co již neřídí. (25.09.2012)

Industriální krajina protkaná geometrickými tvary, zemité barvy v pravidelných intervalech překřikované červenou, vše podbarveno kvílejícími a rezonujícími tóny + stopáž 120 minut = spolehlivé docílení slušné deprese na dobrou noc. Pokud film sledoval tento účel, potom bylo zbytečné zabývat se neurotickou paní, tápající v mlze i v sobě způsobem dosti nepřehledným a matoucím. Pokud jeho výzvy mířily k ekologickým aspektům, v tom případě chvályhodně předběhl svou dobu, ovšem v šedesátých letech ještě plakal na špatném hrobě. Nicméně dávám, pro mě samotnou těžko uvěřitelných čtyřicet procent, už jen za to, že mě donutil cítit se tak mizerně. (01.03.2009)

Zásadní prvek industriální krajiny vstupuje jak do formální struktury výstavby mizanscény, tak do sféry postav. Téměř každý záběr má dominantní osu (linii), která vytváří jeho kompozici. Vertikální, horizontální, diagonální či kombnované osy jsou nejčastěji tvořeny industriálními prvky... komíny, rohy a okraji budov, ubíhající silnicí atd. V tomto zgeometrizovaném, ztechnizovaném a emočně vyprázdněném prostoru bloudí přecitilivělá hlavní hrdinka. Její křehká duše si nerozumí s žádnou z ostatních postav, které jsou trvale ovlivněny technickou profesí a měsíční krajinou. Samota, strach, odcizení, úzkost... všechny tyto komplikované psychické procesy zobrazuje drásavá Červená pustina. (14.04.2006)

První Antonioniho film, co je zajímavý (ne "jen" precizní jako doposud) i vizuálně. Barva tu na rozdíl od tolika jiných režisérů tvořících na přelomu technologií rozhodně svědčí. Krom toho mají postavy konečně pořádné (nějaké) motivace, neštěstí není sesláno z nebe, ale má své příčiny a svůj vývoj. Trochu mě mate sám Antonioni, který chtěl podle svých slov ukázat, že "i průmysl může být krásný", čehož nevím, jestli dosáhl, ale to je poslední problém. Nevadila mi ani absolutní doslovnost - viz poslední metafora s ptáčkem, aby pointu pochopil opravdu úplně každý. Proti tomu, že filmař chce být pochopen, nic nemám. Po Výkřiku a Zvětšeníně další silnější zářez. Jen škoda, že mu předcházely tři ne tak dobré "díly". (28.11.2012)