Zkažená mládež

Klass je opravdu nádherný klíč k uchopení tragédie v Columbine. A nejen to... nabízí tři roviny. První je klasická dělba společnosti mezi slabé a silné jedince podle opakujících se archetypů Junga přes celou historii lidstva. Druhá rovina se týká mlčení, tichého souhlasu a nemožnosti vzdorování násilí, což vede k šikaně (plynoucí ze zvířeckosti teens a dětí, kteří už mají racionální úvahu, ale neprojevují empatii) a což nezřídka kdy končí masovou vraždu. Čo Sung-hu popravil v areálu technické univerzity v americké Virginii 32 lidí. Robert Steinhäuser zavraždil na gymnázium Johanna Gutenberga šestnáct lidí. Eric Harris a Dylan Klebold postříleli třináct lidí. Proč? Klass na tohle v řádcích i mezi nimi odpovídá. No a třetí rovina se týká antisemitismu, diaspor, lynčování... což později přerůstá do Konečné řešení židovské otázky, nebo genocidu v Srebrenici. Pokud je tedy na začátku tohoto filmu řečeno, že je to podle skutečné události – není to za A, pravda (v dějinách Estonska se nic takového nestalo) a za B, to souvisí s tím, že jde zkrátka o průřez všemi tragédiemi, který se kde udály. Režisér Raag zaslouží vyznamenání za to, jak umně pořešil absolutní puzzle všech filmařů, kterak verglovat kamerou a rázem zalomením scény opustit hrátky s formou a explodovat v sugestivním líčení. Je zvláštní, že tak neskutečně silný filmy točí pouze ve Skandinávii a v okolních periferiích – v zemích vydestilovaných z Counter-Strikeu, vodky a melancholický deprese. Klass má mega drive od začátku do konce a 85% filmů, co se honosí zařazením „drama“, by při pohledu na něj měly projevit dostatek mravopočestnosti, zabloudit do stroje času a odfrčet z naší reality. (27.12.2007)

Kolik šikany se dá snést než se začne střílet? V mém případě stačí jeden urážlivý pohled a mé kolty nekompromisně promluví. Jenže já jsem vyrovnaný jedinec a Joosep s Kasparem k tomu teprve musí dojít. Jejich cesta trvá na můj vkus příliš dlouho, je plná těžce stravitelného ponížení, ale finále bylo balzámem pro mou duši. Jak já bych si rád do těch značkových pitomců zastřílel. (09.10.2015)

Populární Columbinský biathlon dorazil i do Estonska! Vystřelit si dneska ze spolužáků už není žádná legrace. Mohli by to nepochopit a vrátit vám to devítkou. Kde jsou ty zlaté časy, kdy poctivá šikana končila maximálně ředitelskou důtkou. Smolko a Zbořile, každopádně se ale omlouvám a doufám, že naše "přátelství" na základce negativně neovlivnilo váš vývin a vyrostli jste v kvalitní, nenarušené jedince bez zbrojního pasu. (27.07.2010)

Film nemoralizuje, jen dokumentární formou předkládá a nechává na divákovi - kdo je vinen? Rodina, školství, společnost... Nejspíše od každého něco. Plné hodnocení dávám zejména proto, že o šikaně je nutné hovořit stále. Lhostejnost mnohých k lidskému zlu obecně je děsivá... Neděje-li se mně, pak se nestarám. Tenhle film není jen o školství, ale o společnosti jako takové. Alegorie zla a touhy ponižovat. A pokud vyústění celé tragédie nechá někoho chladným, pak lhostejnost zasáhla i jeho. Pro mne jedna z nejsilnějších scén : ,,Zastřelil jsem holku z osmé třídy..." (06.09.2010)

Školní projekce této nenápadné (a o to působivější, autentičtější a děsivější) studie šikany by mohly fungovat jako určitá prevence - ono totiž z krutosti agresorů ke konci (školní dvůr, pláž) vážně mrazí a zvláště po (ne)pochopitelných masakrech v Columbine a Virginia Tech je nad slunce jasnější, že právě šikana může vyústit v masakr nedozírných rozměrů... 90% (30.10.2008)