Femme Fatale

Nikdy jsem z žádné ženy nestrhal šaty za 10 milionů dolarů a asi to ani dělat nebudu. A určitě nebudu dělat fotky tajemné potvory, která by si mě za to mohla slupnout k večeři. Taková poučení mi přinesl tento snímek, v němž Laura neustále mění délku i barvu vlasů a potácí se v místě i čase. Až do konce jsem nemohl uvěřit tomu, že to celé může dávat nějaký smysl. Nakonec dávalo, ale místo zábavy to byla fuška pro hlavu, jejíž činnost měla pauzu pouze ve chvílích, kdy Laura svým hambatým vlněním úspěšně zaměstnávala orgán nacházející se asi o 80 cm níže. (13.05.2013)

FEMME FATALE je jeden z promyšleně podvratných filmů Briana De Palmy, přičemž si celý hraje s několikavrstvým vyprávěním, ženskou perspektivou a komplexním stylem. Předpokládá přitom právě ochotu přistoupit na zlomyslnou vypravěčskou hru, a tak nenaplňuje požadavek být filmem pohlcen, což by ostatně mohl být i hlavní důvod, proč jej tolik diváků odmítá. Zatímco dřív De Palma tyto svoje filmy zpravidla rouboval na schéma tří "Hitchcocků" (OKNO DO DVORA, VERTIGO, PSYCHO) či na ZVĚTŠENINU (VÝBUCH), díky čemuž to bylo čitelnější, a KAINOVA VÝCHOVA byla úplně vymknutá z kloubů a nemohl ji brát vážně vůbec nikdo, FEMME FATALE je zlomyslnější v tom, že podobně jednoduchá vodítka nedává a tváří se mnohem seriózněji než všechny zmíněné, ačkoli blbne s perspektivami, spolehlivostí a přepisováním úplně stejně. ___ Vzpomínám si, že jsem film kdysi analyzoval nejen z naratologické, nýbrž i z feministicko-psychoanalytické perspektivy... s níž si vědomě pohrává. (Následuje SPOILER.) Hned úvodní scény filmu totiž divákovi zprostředkovávají pouze ženské hledisko, zatímco žena jako objekt pohledu je mu dlouho odpírána. A když se tak stane... je to opět jen proto, aby mohla zneužít svého těla k tomu, aby obelhala mužskou postavu. FEMME FATALE přitom celý příběh pomyslného zneužívání sebe sama jako prostředku zneužívání a manipulování mužských hrdinů potměšile zarámuje do snění hlavní hrdinky, čímž vše ukazované odhalí jako bytostně introspektivní, vše narativně podléhající právě  ženskému hledisku. ___ V kontextu (z mužské pozice nazíranou) sexualitou nasycené tvorby Briana De Palmy je to pozoruhodný posun v práci s perspektivou, který je o to překvapivější, oč více jeho snímků jste viděli, stejně jako celý tento výjimečný film. Film mnohem chytřejší, než se jeví. (10.09.2022)

Hodne zvlastni zalezitost, ktera zezacatku vypada strasne divne, prostredek se snazi byt akcni a eroticke sceny hypnotizujici, ale ve skutecnosti je silne nudny a zaver vse obrati tak na ruby, ktery cely dej takrikajic hodi nekam uplne jinam - pointa toho vseho se snazi byt necim, cim neni a cele to tak na konci vyzniva hodne umele a prvoplanovite... (19.07.2004)

Už „JEN“ ten začátek! Způsob, jakým si de Palma hraje s jednotlivými záběry, ta plíživá, slídivá, místy snad až voyeurská kamera, která je naprosto dokonalá a hlavně – ta elegance. Označení „elegantní“, v tomto případě až nonšalantní, používám u filmu jen velmi zřídka, nicméně v tomto případě jej lze využít k velmi přesné charakteristice toho, jak celý snímek již od začátku působí. Úvodní scéna v Cannes je nesmírně působivá, plyne vlastně i docela pozvolna a není v ní mnoho dialogů, nicméně vše je natolik rafinovaně a velezkušeně vedeno Brianem de Palmou, že to prostě vtáhne a nepustí. Elegance, originalita, neokoukanost a celkově film, který je formálně až neskutečně bohatý. Pokud má někdo pocit, že scénář je zmatený a spousta scén se v něm nachází takzvaně pouze na efekt, měl by se zřejmě více zaměřit i na samotnou stavbu děje, která sice nedosahuje výše zmiňovaných formálních kvalit, ale je zajímavě větvená a skrývá minimálně dvě „depalmoviny“, které nemusí být napoprvé zcela snadno odhalitelné. Já si jich všiml až napotřetí a to si samozřejmě nejsem pořád jistý.)) Mimořádný zážitek, který jen tak někde jinde neuvidíte. (09.10.2011)