NHK ni jókoso!

Welcome to the N.H.K je nesmírně obtížné na hodnocení pro mě, jak zvlaštním anime to je. Během sledování si moc nepamatuju, kdy bych prožíval jinou náladu než suchou depku, kterou sem tam nějaký gag nechal na pár vteřin uspat, aby se o to silnější poté o pár probudila. Nebylo mi příjemné prožívat slasti, ale v drtivé většiny strasti Satoa, modlil jsem se, aby se mu dostavilo štatnější období pro jeho ale i to mé dobro. Jenže ono to tak doopravdy asi bývá, zázraky se nedějí a těžko se mi smiřuje s tím, že štěstí nebyla užitá ingredience. Postava Satoa je vůbec symbol naprostého dna a ani zbytek grupy není o nic odlišnější. Vyčítám seriálu, že všem postavám (Yamazaki budiž výjimkou) zabraňoval si uvědomovat vážnost jejich situací, dokud to nezašlo až k samotné otázce bytí či nebytí. Například ostrovní pasáž mi přišla kvůli tomu silně nevěrohodná, což mi v mých očích už do konce seriálu zdiskreditovalo mnoho postav a nikdy už jsem si u nich nezískal sympatie zpátky. Někdo to tu zmínil, ale s odchodem funky postavy Yamazakiho ztratil seriál svůj náboj (Yamazakiho rozchod byl jasně nejlepší díl) a i přes mírně dramatický konec to už mou skleslou náladu nevytrhlo, nevzrušilo, nepřekvapilo. Jednoduše mi to nesedlo; neodpírám NHK své nesporné kvality v rámci psychologie, neobvyklé téma a nezvyklé volby v lidském životě, které nepotkáváme na denním pořádku. Objektivně je to výš, za mě lepší 3* P.S.: Ten první ED je jeden z největších bizárů, co jsem v anime viděl. (30.03.2017)

Ještě nikdy jsem nad svým hodnocením tolik neváhal, jako zde. Během sledování jsem se někdy smál, někdy jsem byl smutný, někdy jsem musel přemýšlet nad okolním světem a jindy zase nad sebou. Dokonce byly chvíle, kdy jsem dělal všechny tyto činnosti současně. Pokusů o psychologický výtvor jsem viděl už několik, ale nikdy nebyly podány zábavnější formou a dost jsem se u nich nudil. Tady jsem se zaujetím sledoval každou scénu. Čím je pro mě seriál odlišný od ostatní produkce, je především očekávání dalších scén. Obvykle jsem zvědavý, jak vše dopadne a těším se na budoucí vývoj. Tady jsem po celou dobu v budoucnosti viděl spíš jen čerň. Každopádně jde o příjemně originální příběh, který každého určitě i něčemu novému naučí, a snad se podobných seriálů dočkáme i v budoucnu. (12.06.2008)

Dezilúzia. Volania o pomoc, ktoré uprostred hučiaceho davu nikto nepočuje. Krôčik po krôčiku sa človek posúva smerom von zo svojho bytu do hypermoderných megapolí, pričom riešením a výsledkom je len ďalšia dezilúzia - fatalistické zmierenie sa so spôsobom života, ktorému sa človek zúfalo snažil vyhnúť a ktorým celý život pohŕdal. Poznanie, že nech robíme čo chceme, môžeme byť nanajvýš normálni. Môžeme mať vzťah, ktorý nás očividne neuspokojuje, prácu na farme, ktorá nás frustruje, niekoho slabšieho, na kom si budujeme sebavedomie. Celý film je vlastne o budovaní si vnútorných formálnych stavidiel brániacich svetu v deštrukcii a umožňujúcich zaradenie sa do spoločnosti. Vo vnútri však naďalej zostáva to isté prázdno a zmar. Len akési znesiteľnejšie, pretože normálnosť nás vsádza medzi ľudí, pomocou ktorých dokážeme tomuto svetu i prázdnu vzdorovať a zakúšať pocity zdieľania a lásky. Táto zdanlivá samozrejmosť je pre niekoho záležitosťou celoživotného snaženia. Japonci tu tak v rozpore s celou modernou európskou tradíciou (a najmä so Sartrom) hovoria: "Peklo si ty sám, nie tí druhí." Na tejto ceste má Sató pri sebe dvoch anjelov. Jedného "zlého", ktorý mu najviac rozumie a pritom sa ho neustále snaží odlákať preč od ostatných (samotársky konšpirátorský literárny klub, samovražedná skupina, milostný pomer v hoteli), a druhého dobrého, ktorý mu aj napriek krutým slovám a istej účelovosti vzťahu pomáha zaradiť sa do sveta navôkol - prestať byť "čoklom z kanála", milovať druhých a tým pádom aj sám seba. Aj preto Misaki a Megumi, pri všetkých tých svojich traumách a úderoch osudu, stále stáli na vlastných nohách - ony koniec-koncov boli schopné lásky. Možnosťou tu tak nie je len vyhladovanie a tvrdé slová, ale aj istá nádej, vzor, láska a pomoc blížnemu v situácii, v ktorej to ten najviac potrebuje. A pritom to pre mňa stále zostáva zvláštne... Kde zostalo to jadro, tá plnosť niekde vo vnútri ľudskej bytosti? Azda je aj tá len "kapitalistickým importom". (20.10.2021)

Velmi zajimava sonda do zivota cloveka oznaceneho spolecnosti jako hikikomori. Jedna se o cloveka, ktery je uzavren sam do sebe a obvykle nevychazi vubec ven, protoze ma panicky strach ze spolecnosti. Originalni pribeh a dobry napad. I kdyz psycho anime moc nemusim, obcas se mezi nimi najde nejake, ktere je velmi dobre zpracovane. (02.04.2012)

Welcome to the N.H.K je příběh o jednom ztroskotanci Satóvi, jenž si dobrovolně vybral život mezi čtyřmi stěnami a izolaci od lidí. Ve svém odpadky zaházeném sídle kouká na televizi, kouří cigarety, celý den se pouze povaluje a do toho mu z vedlejšího bytu každý den neustále vyhrává soused pururin píseň. To Sató po pár měsících nevydrží, najde odvahu jej navštívit a zjistí, že se jedná o jeho starého známého Yamazakiho, kterého se jednou zastal, když jej mlátili jiní kluci. Jednoho dne navíc na Satóvi dveře zaklepe paní získávající lidi pro víru v boha, kterou doprovází mladá neteř Misako. Misako se ze svých důvodů rozhodne asociálnímu Satóvi pomoct zařadit zpět do společnosti a střeštěný příběh se všemi zmíněnými může začít. ■ Nemůžu si pomoct, ale toho pitomého asociála a jeho kamaráda Yamazakiho jsem si oblíbil. Oba se perfektně doplňovali a celkově jejich přátelství bylo super. Welcome to the N.H.K je velice povedená psychologická komedie. Škoda jen posledních třech dílů, které mě po odchodu Yamazakiho přestaly absolutně bavit. (08.09.2015)