4 mesiace, 3 týždne a 2 dni

Překvapení jako hrom. Přesně kvůli těmto filmům výzvuji. Neskutečně chytlavý a emotivní jednodenní výlet do rumunské minulosti. Když se tak zkusím zamyslet, jak pohodový den mě dnes potkal. Vlastně to nemusí být ani dnešek, ale mohl bych si libovolný den vylosovat. Zkrátka, nechce se ani věřit, kolik toho dovedl za den prožít tehdejší vysokoškolák a jak komplikovaná a riskantní byla realizace úkonů, které jsou dnes snad více než běžné. Alespoň si člověk čas od času připomene, jak úžasně se vlastně má. To určitě ještě nikdy nikomu neublížilo. Hned z úvodu se film tvářil hrozně chytlavě. Ovšem od okamžiku, kdy si děvčata vyrobila z hotelového pokojíčku potratovou kliniku, tak se z filmu nedal odvrátit zrak. Jak nemám rád dlouhé záběry na statickou scénu, tak tady prostě podobné záběry fungovaly. Člověk si mohl alespoň na okamžik vydechnout a zapřemýšlet nad obrázky, které se mu během sledování zjevily. Samotný potrat byl natolik detailní, že pokud se vám doma podařilo vyrobit si nechtěnou ratolest, tak vám tento snímek dává nezbytné minimum k napravení selhání vaši mladické nerozvážnosti. Že byli v tehdejší době lidé vynalézaví a dovedli si sehnat ledacos, co jim upíral režim, a že toho bylo požehnaně, to tak nějak z doslechu vím. Takže to nepřekvapilo, leč stále bavilo. Dále jsem žasl nad rumunštinou. Jejich dvě až tři slova jsou ekvivalentní našemu košatému souvětí o dobrých deseti i více slovech, co jsem tak pochytil. Za takové osobní vyvrcholení považuji tu příjemnou večeři plnou přiopilých šprýmařů, která prakticky nemohla nastat ve vhodnější okamžik. Opravdu neskutečně syrová podívaná, která si na nic nehraje a za nic se nechovává. I přes nemalé nesympatie k obtěžkané dívčině, a dokonce i přes zvýšený výskyt volně se vyskytujících bobrů, kdy moje asexuálně puritánská duše musela svádět lité vnitřní boje, abych to celé rozdýchal bez morální újmy, pro těch 5 * sáhnout prostě musím. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybral uživatel ytheri. (20.04.2016)

Skvelé, naturalistické filmové dielo predovšetkým o priateľstve, ktoré keď je skutočné a pevné, dokáže prekonať aj tie najťažšie prekážky. Zároveň treba podotknúť, že sa na film nepozerá ľahko, niektoré scény boli veľmi nepríjemné, trhalo mi pri nich srdce ako nič. Niet sa čomu čudovať, že aj vlna emócií mala preto pomerne vysokú úroveň a s približujúcim sa koncom aj stúpajúcu tendenciu. 85/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (08.04.2015)

Film podobně jako Estonský Klass surově zobrazuje jeden velice ožehavý problém mladých lidí, avšak na rozdíl od Klassu se 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny vydaly trochu jinou cestou. Jsou pomalejší, jak dějově, tak v délce záběrů, více ukecané a bez jakýchkoliv efektů, či hudby, ovšem co oceňuji nejvíc, jsou maximálně realistické a věrohodné. Díky slušné režii divák snadno pochopí celou situaci, vzklouzne do atmosféry a ani navzdory tomu, že se vlastně ve filmu toho TOLIK neděje, se nebude nudit. Jenže přesto mi zrovna tato bezdějovost některých záběrů trochu vadila, samozřejmě, že nevyžaduji nějakou akci a nemám nic proti "konverzačním" filmům, ale ono je přímo vidět, že například prvních 10 minut je ve filmu jen tak a nemá vůbec vliv na pozdější vývoj. Dále bych mohl ještě vzpomenout třeba na rozhovor mezi mužem provádějícím interupci a jeho matkou pozorovaný Otillou z auta. Taktéž postrádal hlubší význam... Ale to jsou jen detaily - 7/10 (15.04.2008)

Jen jsem si vzpomněl na tenhle film a běhá mi mráz po zádech, je mi trochu špatně a jde na mě deprese. Tento snímek oceněný Zlatou palmou v Cannes patří k tomu nejlepšímu, co se v roce 2007 urodilo. Nekonečné záběry bez střihu, surovost a splín. Nejvíce mě dostala večeře Otilie u rodičů (a přátel rodiny) přítele, ten nekončící záběr se vám zkrátka dostává pod kůži, ze začátku posloucháte konverzaci kolem stolu, ale za chvíli přestává svět kolem existovat a sledujete jen Otilii, která.. ale nebudu tady prozrazovat nebo zabředávat do klišé. Oproti tomu bych režisérovi vytkl záběr, ve kterém kamera zabírá mrtvý plod. Samozřejmě, tohle prostě na člověka dolehne, ale není to trochu samoúčelné? Sám si nejsem jistý, ale myslím, že moment, kdy Otilie nahlíží do koupelny, by byl výřečný dost. (12.02.2008)

Evropskému filmu zvoní umíráček. Alespoň tak by to mohlo vypadat, když si uvědomíme, že tohle nudné a nezáživné dílko obrazilo několik festivalů a všichni z něj byli okouzleni. Na patře by zbyla hořkost po polknuté otázce, zda tohle je skutečně to nejlepší, co v poslední době evropská kinematografie nabízí. Mungiu klouže po povrchu, tváří se děsně artově, ale ve výsledku nesděluje prakticky nic. Jediným poselstvím tohoto snímku je smutek z všeobecného radostného přijetí, byť tento film s bídou dosahuje průměrných kvalit. /// Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (06.04.2015)