Útek zo Sibíri

Miluji filmy o tom, jak někdo někam jde! Zvlášť ty extrémně dlouhé. Jeden si u nich po perném dni najde konečně chvilku pro sebe, něco hezkého si přečte, udělá si nehty, kvalitně zašuká, zajde vyvenčit psa, zasmaží na mobilu tetrisy a přitom se vůbec nemusí obávat, že mu z tolik hutného a komplikovaného děje něco uteče. Je pravda, že pravidelně v půlhodinových intervalech ubude jeden herec, nicméně fakt, že se prostě ušel, nikterak nedegraduje strhující tempo ostatních a člověk celou dobu myslí jen na otravnou repliku Shrekova Oslíka: "Už tam budéééém??". A tak naší milí hrdinové jdou a jdou, místy mají žízeň, místy hlad, někdy je jim zima, pak zas horko, ale oni to všechno prostě přejdou. Výhodou je, že se dá takový svižný film sledovat velmi aktivně a jen tak nezahálet. "Už tam, kurva, konečně budéééém??", blesklo mi po desáté hlavou někdy v šedesáté minutě a opět jsem se otočil na druhý bok, abych neměl proleženiny. A takových otoček jsem udělal tři série po desíti!!! No nemám nic proti, za chvíli je léto a ladím plážovou formu! Zvláštní pozornost si také zaslouží citlivý casting, který bezděky vnesl do tak vážného spektáklu notnou dávku humoru. Poté, co židovský producent zjistil, že pan Sturgess je Angličan, bylo jasné, kdo bude hrát Poláka! Vždyť Polsko je taky v Evropě, hned vedle Vídně. Jeho plynnou polštinu pak nerozeznáte od rodilého mluvčího. S vybitými předními zuby, hubou plnou aft a horkou bramborou na patře! A tak je to se všemi. Jedinou opravdu světlou výjimkou je Farellova kreace ruského mukla! Vyrostl z něj opravdu Pan Herec a náramně mě bavil až k Mongolské hranici! Někdy bych ho hrozně rád potkal u Colína. (10.03.2011)

Odchod ze Sibiře. Řekli si, že půjdou. A tak šli a šli... Weirovi ovšem ušlo, že bez pořádného scénáře to jako drama bude šlapat jen stěží a bude to spíše takový „krok sun krok“. Jde totiž o nedůstojnou náhražku Sedmi let v Tibetu i Kam až mě nohy donesou (o to více, že to je vymyšlené, ovšem jak dokazuje Motýlek, tak ani to nemusí být vždy nutně špatně). Ostatně škoda že mu právě tyto adaptace utekly (vlastně dvojnásobná škoda, protože pak by to nebyly nepovedené filmy). Ovšem málokdo umí dostat do dění jako právě Peter Weir. Měl jsem pocit jako bych si tu úmornou štreku prošel také (myšleno v dobrém), v každém okamžiku jsem přesně cítil to co postavy, byl jsem tam. Takže z mé strany prožité; resp. prošlé; a proto výtečné. (14.04.2011)

Peter je vynikající filmař o tom žádná a i tady funguje obrazová složka skvěle. Problém vidím ve scénáři nebo spíš časové náročnosti filmované látky. Netrvalo to dlouho a už jsem remcal, konkrétně nad odfláklým útěkem z lágru, to nezkousnu, kolik v týhle scéně mohlo bejt adrenalinu a emocí jenže útěk si měl divák asi přehrát v hlavě sám. Pak s těma vlkama, z jejich strany přece muselo jít o pernamentní nebezpečí vůči skupině i tady se dala rozehát slušná hra nervů a zase nic. Potom ta zima na Sibiři, líp asi udělat nešla, ale přiznejme si, že v realu to bylo peklo sekundu po sekundě, tady 15 minut ? Dvě drsný scény ? Oproti tomu se dobře poved přechod pouště, za to Himaláje, bylo zjevný, že už se nikomu nic velkýho ani časově náročnějšího točit nechce a tak to ošidili na nejvyšší možnou míru. Naštěstí herci neošidili nic a tak si člověk mohl vychutnávat maxi výkonů u Colina se mě chce říct, že to byl jeho nejlepší herecký výkon vůbec. Škoda, někde ubrat , jinde přidat nebo-li nepodceňovat emoce s atmosférou a mohla to být pětihvězdičková salva. (13.04.2011)

Scénář: Peter Weir, Keith R. Clarke .. Drama, které není dramatické nebude pamětihodné. Rutinní, povrchní, bez tvůrčích nápadů vymaňujících příběh k nadprůměru. Peter Weir tentokrát zajímavou látku nevzal tak pevně do rukou jak umí, jen ji levačkou polaškoval a ono to kupodivu nestačí. Naštěstí není film vyloženě špatný v žádném místě ani aspektu, nenudí (pokud se vám tedy neprotiví převážně přírodopisná náplň), ovšem je prostě jen na "jedno použití" s tím, že pak okamžitě zapadne. 50%. (04.04.2011)

Útěk z ruského gulagu po americku, kde se nemusí divák brodit krví, tak trochu sází i na krásné obrazy přírodních krás, za které by se nemusel stydět ani filmový program National Geographic. Kdo četl literární předlohu Dlouhá cesta od Slavomira Rawicze, toho bude patrně nejvíce zajímat, jak se podařilo přenést do řeči filmu emocionální působivost, která jde v knížce mnohem více na dřeň lidského nitra než filmový příběh. Prchající navzájem konfrontují své dosavadní životy pod tlakem prostředí, ale chyběla mi zde ta síla odžitých emocí z knihy. Ostatně myslím, že v tomto případě nešlo o nic víc než rychle a dobře povyprávět příběh, který nepostrádá příklad odvahy a touhy po svobodě, a následně ho oprostit od surových zbytečností, aby byl věrohodnější. Nepřísluší mi rozebírat, jestli všechno vychází ze skutečnosti, či jsou některé věci údajně fikcí, ale neoddiskutovatelným faktem pro mne je, že podobný starší německý film Bílé peklo se stejným námětem určitě více mrazil v zádech. (20.04.2011)