Bílá oblaka

Ladislav Helge režijním způsobem předbíhá svou dobu a v doprovodu výborné kamery a naprosto skvostného prostředí, nám nabízí prvotřídní válečné drámo, které nepostrádá ani prvky lehkého romantismu. Romantismu založeném na čistém a upřímném přátelství, které spojuje společná mizérie dvou "uprchlíků" Drama, akce, lehké odlehčení, drama a opět akce. Vývoj děje je brilantní, i když silný závěr mohl být ještě silnější, určitě bych se toho nebál. Helge se tímto bez diskuze přibližuje například Kachyňově Republice Skutečně povinnost pro všechny milovníky a znalce (nejen) válečné, československé kinematografie. (23.04.2013)

Český vojnový film z 2. svetovej, ktorý je kompletne prerozprávaný slovensky a takmer celý obsadený slovenskými hercami. Vôbec nie je zlý, obsahuje krásne horské zábery (škoda, že nie vo farbe), herci fungujú znamenite, akurát príbeh nevie tak ťahať, ako by asi mal, resp. neponúka viac toho "chytľavého". Tragický záverečný osud je zrejmý asi každému, možno to predtým sa miestami vlečie. V sumáre ale nadpriemer. (10.09.2019)

Zuzka, dcera partyzánského "pluku" bojově ovsvojená Ivanem Mistríkem, je pro mě po "Velké samotě" (i "Škole otců") mírným krokem zpět. Nejspíš mi zde chybí "pochyby". Lyrika se v tomto veskrze epickém příběhu dostává na povrch spíš ve formě výbuchů islandské sopky než by s ním byla niterně spojena. Režie nicméně pět mistrovská, i když se zde neřeší žádné sociální otázky, omen nomen, Hegel Helge. (04.01.2019)

Ladislav Helge příběh podle Juraje Špitzera rozdělil na jednotlivé pojmenované kapitoly, z nichž poslední s názvem "Bolesť velká ako slnko" dává tušit, že film skončí tragicky. Helge točil opravdu osobité filmy. Tohle vyprávění o třináctiletém děvčeti Zuzce, která putuje se zraněným partyzánem Petrem po slovenských horách oplývá nádhernou poetikou a křehkou lyrikou v kombinaci s hutným dramatem. A vše funguje absolutně! Ivan Mistrík byl geniální herec a každý jeho výraz ve tváři je přirozený a nenásilný. Stejně tak i děvče Viera Vajsová, škoda, že tohle byla její jediná filmová role, rád bych ji viděl i v dalších filmech. Kameraman Josef Vaniš si dokonale pohrál s různým zaostřováním, nájezdech na detail nebo na obličej a slovenské hory a vesnice nasnímal tak, že každý záběr, ať už celek nebo detail si dokonale vychutnáte. K této mistrovské a citlivé práci byl film natočen v širokoúhlém kinoformátu, což zážitek z filmu ještě umocňuje. Vkusně propojenou hudbu s obrazem zkomponoval Svatopluk Havelka. (16.08.2018)

Od filmu o slovenských partyzánech z roku 1944 by člověk čekal převahu dějové složky. Lyricky vyprávěný příběh „Bílých oblak“ však stojí na přátelském vztahu opuštěné malé dívenky (s ohromně fotogenickým obličejem) a partyzána, který byl raněn a musí se skrývat. Jejich společné putování je základní osou filmu. Jednoduše (nebo možná složitě) řečeno je v „Bílých oblacích“ ideálně souměrně rozložená a propojená poetika filmového obrazu v záběrech zasněžené krajiny a kontrastu černobílého obrazu s „lidským příběhem“ a „malou“ filozofickou úvahou zanášející film „někam dál“. Film mi připomněl Kachyňovu Krávu a Smrt si říká Engelchen Kadára s Klosem. (11.11.2008)