Bílá oblaka

Ej! To byl biják! Panečku! Jeden z nejpodceněnějšch českých filmů z války od jednoho z nejpodceněnějších režisérů. Ladislav Helge uměl a uměl v padesátých letech a uměl i v roce 1962. Bílá oblaka jsem viděl ve stejný den jako "Neschovávejte se, když prší", film ze stejného roku a, řečeno s Cimrmanem, "to se nedá srovnat!" Film v tomto případě z poloviny dělají úchvatné exteriéry a vynikající kamera. Skutečně, tohle skvostné vizuálno, kdy každý druhý záběr vypadá jako obraz a dal by se pověsit na zeď, hraničí snad až s některými výjevy, které do historie filmu vytesal Sergio Leone. Prostě paráda, krása. Černobílost přestane po chvíli vadit a na konci, v zasněžených scénách, filmu přímo svědčí. Film má atmosféru a pokud bych měl za každou cenu hledat nějakou slabinu, tak velice opatrně ukážu na scénář. Hlavně způsob, jakým jsou prezentovány postavy a co se o nich dozvídáme. Rozumím tomu, že v případě této až lyrické záležitosti jde o emoce, nálady a symboly, ale s jasněji prokreslenými postvami to mohla být ještě větší síla. Ale to už se opravdu stávám hnidopichem. Skvělý film. (03.07.2019)

Zuzka, dcera partyzánského "pluku" bojově ovsvojená Ivanem Mistríkem, je pro mě po "Velké samotě" (i "Škole otců") mírným krokem zpět. Nejspíš mi zde chybí "pochyby". Lyrika se v tomto veskrze epickém příběhu dostává na povrch spíš ve formě výbuchů islandské sopky než by s ním byla niterně spojena. Režie nicméně pět mistrovská, i když se zde neřeší žádné sociální otázky, omen nomen, Hegel Helge. (04.01.2019)

Ladislav Helge příběh podle Juraje Špitzera rozdělil na jednotlivé pojmenované kapitoly, z nichž poslední s názvem "Bolesť velká ako slnko" dává tušit, že film skončí tragicky. Helge točil opravdu osobité filmy. Tohle vyprávění o třináctiletém děvčeti Zuzce, která putuje se zraněným partyzánem Petrem po slovenských horách oplývá nádhernou poetikou a křehkou lyrikou v kombinaci s hutným dramatem. A vše funguje absolutně! Ivan Mistrík byl geniální herec a každý jeho výraz ve tváři je přirozený a nenásilný. Stejně tak i děvče Viera Vajsová, škoda, že tohle byla její jediná filmová role, rád bych ji viděl i v dalších filmech. Kameraman Josef Vaniš si dokonale pohrál s různým zaostřováním, nájezdech na detail nebo na obličej a slovenské hory a vesnice nasnímal tak, že každý záběr, ať už celek nebo detail si dokonale vychutnáte. K této mistrovské a citlivé práci byl film natočen v širokoúhlém kinoformátu, což zážitek z filmu ještě umocňuje. Vkusně propojenou hudbu s obrazem zkomponoval Svatopluk Havelka. (16.08.2018)

„Keď to všetko prežije chlap, čert vezmi. Ale také dieťa...“ Na válečný film hodně poetické, zejména všechny ty působivé záběry na slovenské hory a nebe s oblaky. Vlastně jde o takovou filmovou baladu (viz rozdělení filmu na několik kapitol s přiléhavými názvy).  Baladu, "o lidech, co měli čisté srdce jako bílé oblaky šinoucí se ke slunci." Asi nejsilnější je záběr už skoro k závěru, kdy děvče leží na seníku, dívá se na nebe s oblaky a přitom to vypadá, jako by se jich téměř dotýkalo. Možná zde šlo, s ohledem na tragický závěr příběhu, trošku i o symboliku. Jinak mě velmi zaujalo i vkusné propojení obrazu s filmovou hudbou Svatopluka Havelky. (18.04.2022)

Tragický osud třináctileté dívky v období 2. světové války po potlačení SNP. Ztratila domov a je pronásledována nacisty. Sice ji chrání partyzáni, ale po střetnutí s nepřítelem ji zůstane oporou jenom jeden. A jejich strastiplnou cestu za spolubojovníky sleduje tento příběh plný krutosti, beznaděje, ale i síly přežít a dosáhnout svého cíle. Nádherné scenérie hor a vůbec určitých scén dodávají na impozantnosti. Dramatizace sice více připomíná divadelní hru, ale i určitá poetika dodává příběhu určitou sílu ve své tragédii. Zajímavostí je, že snímek natočil Barrandov. Na to, že se děj odehrává v Tatrách, není od věci, že také tu hrají slovenští herci. Otázkou zůstává, proč to nenatočila Koliba. Tak či tak, snímek chytí za srdce a to bylo jistojistě cílem tvůrců. (15.09.2017)