Verejný nepriateľ č. 1: Epilóg

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č. 1: EPILOG se má k VEŘEJNÉMU NEPŘÍTELI Č. 1 asi jako KILL BILL: VOLUME 2 ke KILL BILL: VOLUME 1. V prvním dílu nám byla představena figura, která teprve získávala své charakteristické znaky a utvořila se kolem ní mytologie, ve druhém již sledujeme životnou a dýchající postavu v komplexní, mnohem soudržnější, chytřejší a zábavnější podívané, která přestala klouzat po povrchu a odkazovat na jiná díla, okázale upozorňovat na sebe sama. Již se nestřídají nálady, žánry a formální postupy vystihující jiné filmy 70. let a Mesrine si nezkouší jednotlivé masky, ale už si jednu vybral, pracuje na své mediální image a médii konstruované identitě a vypovídá se víc o skutečné době a společenských náladách. Zatímco se v jedničce vystihovala ústřední teze "je mnoho pohledů, skutečný život nelze vystihnout v jeho úplnosti" neustálými změnami masek v každé scéně, ve dvojce se scény z prvního dílu kontextualizují do nových rámců. VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č. 1: EPILOG je tak nejlepší gangsterkou posledních let (píšu gangsterkou, nikoliv "policejním a gangsterským filmem", protože tuhle pozici zastává AMERICKÝ GANGSTER), která vypovídá o mediální prezentaci zločince, násilí, utváření si ikon a je nejen formálně (vpíjení textu do obrazu, střih akčních scén), ale i společensky podvratná. Výborná záležitost o mediální mrdce Mesrinovi. 10/10 (02.01.2009)

Loupeživý gangster Jacques Mesrine nepolevuje ve svém řádění. A pokračuje v sérii loupežných přepadení bank se svými komplici. Jde po něm vytrvale celá francouzská policie, a když už mu zatne tipec, on ji zase přelstí. Obávaný gangster má neskromné ambice předělat zkažený politický systém a je stále velmi alergický, když někdo vyslovuje jeho příjmení nesprávně. Zločinec se stal pro Francii veřejným nepřítelem číslo 1. Oproti předchozímu dílu se ubralo na násilí (nejdrsnější scénou je skopání novináře) a popustila se uzda do jisté míry zábavné absurdnosti. Občas je to hodně přes limit. Dále mně vadilo, že hrdinovi hodně moc do karet hrála náhoda, a to doslova ve všem, co udělal. Od útěku z vězení až po jeho další plány nekalých akcí, ve kterých šlo hlavně se nabalit hromadou peněz, ale luxusu si moc neužíval, když byl věčně na útěku před spravedlností. Vincent Cassel je ve své roli dokonale zhýralý, ale ani nevím, jestli ve mně vzbudil sympatie. A tak je to s celým tímhle trochu natahovaným pokračováním. U režijního kormidla zůstal Jean-Francois Richet, ale přesto je druhý díl o dost jiný a na jedničku ve všem ztrácí.Troufám si napsat, že je to odvar, sice stále dobře koukatelný, ale i tak odvar oproti nabušenému, napínavému a kompaktnímu předchůdci. Tady už se do toho zapletla politika, hraní si na Boha a častá absurdita některých situací to moc nevylepšila. Rovněž dějové skoky v jednotlivých časových obdobích postrádaly cit a nebylo moc jasné, proč Mesrine střídal tolik své komplice a jak je vůbec ke spolupráci kontaktoval. Pochvalu zaslouží Marco Beltrami, jehož hudba dobře ladila k napínavým scénám, kterých se nakupilo nejvíce až v závěrečné třetině filmu. Herecké obsazení bezchybné. Pořád jsem však hledal vysoké kvality jedničky, kterých se mně tentokrát nedostalo. Rozpačité režijní uchopení tohoto dílu, mě už tolik nebralo. 60% (15.11.2013)

Co dodat? Mesrinova dvoudílná sága je vskutku nejlepší evropský počin za dlouhá léta zpětně, přičemž bych si ji dovolil vnímat jako kompaktní a nerozlučitelný celek, jeden film, bezmála čtyřhodinovou slast z důmyslného vyprávění a jeho úžasné podvratnosti (tu nás ostatně nutí "číst" veškeré filmy s charismatickými titulními hrdiny pohybujícími se na hraně zákona - viz Bonnie a Clyde, Americký gangster...). Mnozí sice stavějí Epilog nad kvality prvního partu, ale osobně bych řekl, že je to dost nespravedlivé a bagatelizující zacházení. Epilog má totiž už od startu jednu ohromnou výhodu. Může totiž těžit ze skutečnosti, že první díl, který opravdu není v ničem horší nebo méněcennější, mu připravil "operativní" zázemí (první část je v podstatě hledáním vlastní "identity" na dvou souběžných úrovních), tj. ustavil a zformoval model hlavní postavy a přes výrazně exhibicionistické (formalistické) žánrové šarády vyjadřující Mesrinovu živelnost, drzost a nevyzpytatelnost, které dodávaly prvnímu dílu tu tolik opěvovanou dynamiku a šmrnc, mu dovolil naleznou svůj "čas" a vážnost - čele nevyhnutelnému osudu. Proto mu nedělá sebemenší obtíž dosahovat přívlastků typu "vyzrálejší", "sevřenější" či "stabilnější", byť jsou rozhodně na místě - a to zejména pro úvahy vyrůstající z Mesrinova mediálního vykreslení. Zkrátka, pokud se bude o Veřejném nepříteli č. 1 v budoucnu mluvit jako o novém úhelném kameni pro všechny gangsterské filmy, bude to zcela po právu. Je to, omluvte slovník, kurevsky našlapanej nářez. 100% (05.05.2009)

Jak mě jednička nadchla, tak epilog jsem skoro odzívala. Moc mluvení, pro mě nudná akce, natahovaný příběh. Film se dlouho plácá okolo Mesrinovy snahy být novodobým Robinem Hoodem, ale nevyužité zůstává třeba téma jeho vztahu k dceři. V jedné scéně dokonce kdosi Mesrinovi sděluje, že policie chce jeho dceru použít proti němu - slibnou narážku už ale tvůrci nerozvádí, stejně jako jenom nakousnutý konflikt mezi Mesrinem a tím "policajtem s námořnickými vousy". Naštěstí má Cassel i s pupkem obrovské charisma a půlhodinku na plátně stráví i Mathieu Almaric (aka padouch Dominic Green z bondovky Quantum of Solace), který má znovu ten pohled chlapíka, co v dětství trhal mouchám nožičky. (26.06.2009)

Scénář: Abdel Raouf Dafri, Jean-François Richet .. Français gangster. Jacques Mesrine. 28. prosince 1936 - 2. listopadu 1979 kráčel tento šarmantní chlapík zejména po Pařížských ulicích a psal svůj bohatý život předního muže zločinu z temného podsvětí. Jeho filmový portrét svojí skladbou obeznámení se s osobou, důvody, vzestupem, apod. nikterak nepřekvapí, ale osobně mi byl potěšením v každičkém úseku, scéně, záběru. Zpracováním, tj. vykreslením dobového odéru, kostýmy i výpravou velice precizní - jde vidět, že se Richetův štáb na tak závažný film patřičně připravil. Totéž předvádí Vincent Cassel, patrně ve své životní roli a náležitě se jí oddává. Nepříliš známý režisér Jean-François Richet pak odvádí poctivou práci a tesá do náhrobku subžánru „zločineckých poct“ další kousek z takzvané povinné četby! ___ Dovětek, který "prolog" nepřekonává, pouze prohlubuje postavu a ke konci, na druhý úhel pohledu, už jen natahuje dávno vyřčený ortel. 90% _ BlackBox Projekce (30.12.2008)