Verejný nepriateľ č. 1: Epilóg

Jacques Mesrine, pardon, vlastně Merine, byl národní celebritkou, kterou znal každý. Byl neo Robin Hood, bohatým bral a na chudé sral. Lehkomyslný a drzý "revolucionář", který svými moresy přiváděl k šílenství nejen celou Francouzskou policii. Několikrát utekl z vězení a všechny přelstil. S takovou postavu člověk prostě musí sympatizovat, avšak pouze na filmovém plátně. __ Druhý díl je povedenější, stylovější, svižnější, víc vystihuje Mesrinovu psychiku a hlavně ukazuje, co to bylo za člověka, hlavně teda díky výbornému výkonu Cassela, který se tady předvedl mnohem víc, než v Part 1. Za první díl čtyři a za druhý pět, takže za celou výbornou serii dávám šest hvězdiček. (20.01.2009)

Přesvědčivé dokončení čisté práce, které si již Francouzi nechali pouze pro sebe. Epilog mi sice nevyrazil dech jako první díl, jelikož jsem už tušil, že mě čeká velká věc, ovšem i tak se mi tělem po závěrečných titulcích rozlilo uspokojení. Z opojení mě vytrhl až hlas ze zadní řady, který se otázal souseda; "Ty jsi viděl jedničku?" (25.01.2009)

Co jsem napsal o první části, platí i pro Epilog. Ten však nabízí od všeho mnohem víc. Mesrine dokončil svou proměnu v ukázkového gangstera a druhý díl tak přitvrzuje nejen v elegantním/inteligentním humoru (konverzace s detektivem, soudní síň), ale i akci (celá první polovina se točí kolem neuvěřitelných Mesrinových manévrů – ať už útěky z vězení, vyloupení kasina nebo honičky s policií). Přibylo i hodně vynikajících scén (setkání s francouzskými vesničany - nelze si nevzpomenout na Bonnie a Clydea, interview, rozhovor s dcerou a samozřejmě ta závěrečná…). Tvůrcům se ale moc nedaří naroubovat na příběh moment, kdy Mesrine přestane "ždímat systém" a objektem jeho zájmu se stává něco poněkud jiného. V tu chvíli příběh také opouští Mathieu Amalric a je to znát… Viděl jsem oba díly bezprostředně za sebou, proto Veřejného nepřítele považuji za plnohodnotný epos, bez jedné či druhé části takový pocit nezaručuji. Jako celek tedy skutečně jeden z nejzajímavějších filmů roku. P.S. Když zazní Non, je ne regrette rien, je jasné, že pro Cassela bude Mesrine tím, čím byla Edith Piaf pro Marion Cotillard. 80% (FFF 2008) (21.11.2008)

Svým způsobem ústup z tempa a zajímavosti příběhu prvního dílu a vkročení na pole psychologické a "lidské". Mesrine se vrátil (resp. nikdy neodešel:)) a je tentokrát trochu jiný. Jeho politické postoje přechází do popředí a chvílemi, když poslouchám co říká, bych ho považoval za "hloupého gangstera se zbraněmi, který si myslí, že na něj nikdo nemá". Tahle zaslepená arogance a prohlašování "názor" (které jsou až nesmyslné) je nejlépe patrné vedle skvělého Mathie Amalrice, který je naopak "chytrým lupičem, který ví co dělá". Tento rozdíl oproti prvnímu dílu, kde Mesrine byl chytřejší, mě trochu zklamal a nastavil otázku, jaký byl doopravdy a na kolik je filmový Mesrine otiskem Cassela a scénáře. Tempo kleslo možná i kvůli delší stopáži a film tím maličko trpí, ale nic hrozného a další pevné 4* jsou neodvratitelné stejně jako závěr nastíněný v úvodu prvního dílu tentokrát z trochu jiného a zajímavého pohledu. Jen taková drobnost. Mesrine je hlavním hrdinou, který je vlastně gangster a v jistou chvíli to vypadá, jako by divák s ním měl souhlasit a fandit mu. U mě to bylo přesně naopak, protože pro mě to po celou dobu byl "jen" zločinec, který nedokáže přežít v systému... Ovšem jeho "komerční" založení a snaha skrze vtip a šarm zpopularizovat sám sebe a dostat na svou stranu veřejnost je nadčasová. Kdyby bylo po mém, ten člověk jde pod gilotinu:). I tak je výkon Cassela vynikající a pochybuji, že ho někdy dokáže ještě trumfnout. Epilog aneb pád jednoho gangstera tam, kam patří... (stylizace do Ježíše Krista je vynikající, ve filmu i na plakátě). PS: zločinci jsou ve vězení z nějakého důvodu, nemohou si stěžovat na cokoliv jiného než sebe. Nemám rád tohle "vrah ve vězení je chudáček" a filozofie Mesrinovi postavy mě osobně vytáčí. (31.07.2009)

Co dodat? Mesrinova dvoudílná sága je vskutku nejlepší evropský počin za dlouhá léta zpětně, přičemž bych si ji dovolil vnímat jako kompaktní a nerozlučitelný celek, jeden film, bezmála čtyřhodinovou slast z důmyslného vyprávění a jeho úžasné podvratnosti (tu nás ostatně nutí "číst" veškeré filmy s charismatickými titulními hrdiny pohybujícími se na hraně zákona - viz Bonnie a Clyde, Americký gangster...). Mnozí sice stavějí Epilog nad kvality prvního partu, ale osobně bych řekl, že je to dost nespravedlivé a bagatelizující zacházení. Epilog má totiž už od startu jednu ohromnou výhodu. Může totiž těžit ze skutečnosti, že první díl, který opravdu není v ničem horší nebo méněcennější, mu připravil "operativní" zázemí (první část je v podstatě hledáním vlastní "identity" na dvou souběžných úrovních), tj. ustavil a zformoval model hlavní postavy a přes výrazně exhibicionistické (formalistické) žánrové šarády vyjadřující Mesrinovu živelnost, drzost a nevyzpytatelnost, které dodávaly prvnímu dílu tu tolik opěvovanou dynamiku a šmrnc, mu dovolil naleznou svůj "čas" a vážnost - čele nevyhnutelnému osudu. Proto mu nedělá sebemenší obtíž dosahovat přívlastků typu "vyzrálejší", "sevřenější" či "stabilnější", byť jsou rozhodně na místě - a to zejména pro úvahy vyrůstající z Mesrinova mediálního vykreslení. Zkrátka, pokud se bude o Veřejném nepříteli č. 1 v budoucnu mluvit jako o novém úhelném kameni pro všechny gangsterské filmy, bude to zcela po právu. Je to, omluvte slovník, kurevsky našlapanej nářez. 100% (05.05.2009)