Na budúci rok v rovnakom čase

Tématicky velmi dobrý film, jenže na dnešní dobu již trochu "vyčpělý." Samozřejmě, že se v životě stává, že potkáme člověka o kterým si myslíme, " že to je ten pravý". Jenže jsou závazky, děti a jiné povinnosti, které člověk nerad mění nebo opouští. Přesto jsou lidé, kteří dokáží za sebou spálit mosty, aby se za 2-3 roky přesvědčili o tom, že vůbec nevyměnili minulost za lepší budoucnost. Že to kouzelné a nádherné fluidum spadne do téhož stereotypu, jaké už tu bylo, jakmile přijdou běžné starosti. Samozřejmě bezvadné herecké obsazení v podání Ellen BURSTYNOVÉ a Alana ALDY, vás bezesporu pobaví, jenže mohlo zde být více komických situací. Vždyť toto téma k tomu přímo vybízí. Proto dávám pouze 4*. (06.04.2009)

Časosběrné filmy jsou vždy náročné na výkon hlavních představitelů a jejich vzájemnou chemii. Alan Alda a Ellen Burstyn si sedli parádně. Na začátku trochu obavu, ale ještě rád sem se nechal opájet pohledem do jejich životů. Scénář svou divadelní předlohu vskutku nezapře. Jedna místnost, dva herci, občas zvonící telefon a téměř statická kamera. Víc ani není potřeba, to co vytváří zážitek jsou chytré dialogy a brilantně ztvárněné postavy. Oba herci se do svých rolí pořádně obuli, a zvládli přechod od počátečního ostychu a nesmělé zamilovanosti, až po zralý a dlouhodobý vztah dvou sebejistých lidí. Život s nimi pořádně cloumal, a tak je každé setkání jedinečné a nezapomenutelné nejen pro ně, ale i pro diváky. Po titulcích jsem zalitoval že česká kinematografie není schopná vyprodukovat něco podobného. (06.09.2012)

Napsal bych stejný komentář jako Subjektiv. Navíc mi ti dva herci k sobě nešli, Alda zde působí dokonce nesympaticky, nějaká chemie a charisma postav nijaké. Stárnou a já si kladu otázky, proč se třeba nepokusí jeden druhého vidět i mimo sezónu, proč nezkusí žít spolu sami dýl, protože tohle je jako když přijede jednou za rok na vesnici pouť (šouklaři), a dva dny jsou ty kolotoče a cukrová vata a střelnice super, ale třetí už vás bolí hlava. Kdysi jsem chodil taky s holkou na dálku - v pátek večer jsem přijel, v neděli odjel. V pátek bylo ťuťu ňuňu, v neděli už jsme se rafali. Chtěl bych vidět ty dva v tomhle filmu, jak jdou na týden sami do hor a jsou odkázaní sami na sebe. To by nebylo povídání, co rodiny, děti, práce, politika, a asi to by to nebylo tak roztomiloučké. Ale víc bych tomu věřil,než téhle selance, která si hraje na opravdové city, a přitom jimi zvysoka pohrdá, devalvuje je a zpovrchňuje. (16.11.2019)

Tak tohle bylo kouzelný a krásný. Ze začátku jsem si myslel, že půjde o inteligentní vtipnou dialogovku, ale postupně mě příběh víc a víc přirůstal k srdci, právě proto, že přeštávalo jít jen o otázku a vtipnou odpověď, ale začalo jít o všechno ostatní, o to, jak se do setkávání Doris a George promítají nejen jejich soukromý životy a s věkem měnící se priority, ale i doba ve který žili, ale nejhezčí na tom všem byla ta jediná věc, která jako jediná jim za všechny ty dlouhý roky zůstala a to totiž fakt že do sebe byli strašně krásně zabouchnutý. Herecký koncert Ellen s Alanem jen posiluje už beztak ultra silný zážitek z filmu. (11.05.2013)

Príbeh z jednej hotelovej izby a koľko sa toho v ňom dá prežiť. Celých dvadsaťpäť rokov dvoch manželstiev v jednom filme, ktorý je romantickou oslavou nevery. Len sa mi zdá raz za rok trochu málo, ale to plynutie času cez čiernobiele obrázky americkej histórie od Armstronga po Ramba čas pekne urýchľuje. Premeny postáv v päťročných intervaloch neboli zvlášť uveriteľné, ani neviem, čo ma na filme tak dojalo, že som bol na konci úplne namäkko. Možno aj ten výborný záver s emočnou pascou na diváka. –––– A hned ti povím proč. Rusáci štěpí atom. Co když to sem zejtra prásknou? (14.08.2016)