Control

Zkurvený bary jsou zkurveně nudný. Zkurvený kluby jsou zkurveně plný zkurvenejch holek a zkurvenejch kluků se zkurvenou vraždou v očích. Zkurvenej chlápek je zkurveně pobodanej, když čeká na zkurvenýho taxíka. Zkurveně zůstáváte ve zkurveným domě. Zkurvený sousedi si zkurveně stěžujou… Film, který nemohl být lepší. Film, díky kterému jsem začal mít rád hudbu Joy Division. Film, který říká spoustu věci, pro které sám nedokážu najít slova. Film. po jehož skončení jsem se cítil přesně jako ten Warholův obraz pověšený na zdi. Vzhůru nohama. 90% (více) Zajímavé komentáře: Jordan, J.Connor, Heraldika, fNdEsIECLE (26.03.2008)

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)

Tu dobu konce hippies a začátku punk moc neznám, konkrétně tuhle skupinu a její osud. Bylo zajímavé vidět, jak koncí většina hudebních hvězd a pokusit se tak najít jakousi šablonu, obecné zdůvodnění. Tento případ je jiný už tím, že to kluci až tak daleko nedotáhli a Ian byl i tak dost těžce nemocný. Jako odpůrce kouření a přílišného rebelismu, si myslím, že i zdravý jedinec může dopadnout podobně tragicky bez tlaku zvenčí. Boj s vnitřními běsy a démony kontra silná přecitlivělost není lehké zvládnout. Hudba mi nic neřekla, až na tu závěrečnou píseň, ale texty byly skvělé. Hoch, tak trochu schizofrenik, zhudebnil sekvence svého života a současnosti, přesně v trendu doby. Nemůžu si pomoct, ale celou dobu jsem v tom fešákovi viděla mladého Lea DiCapria. Zahrál to ovšem výborně a celek kostýmů, kulis a noir stylu filmu, evokoval danou dobu víc než autenticky. (28.09.2010)

Anebo tři. Promarněná šance na skvělý film. Plýtvání filmovým časem (nejpozději od druhé třetiny). Nevěrohodně vykreslená hlavní postava (strašně se bijou scény, kde se Ian nějak projevuje v životě a působí většinou jako blbeček, a scény muzicírování, kde slyšíme Curtisovy velmi inteligentní texty), charaktery vedlejších postav aspoň nějak základně vybudovány ani nejsou (snad kromě manažera kapely; ale např. rozdíl mezi Ianovými ženami je jen ten, že jedna má na levém prsteníčku prstýnek a v kočárku dítě, a druhá ne, jinak jsou úplně stejně neurčité). Film jde celkově správným směrem, ale jakoby od začátku počítal s relativně málo náročným divákem (jako většina současných snímků označovaných za "artové"). (25.03.2013)

Specialista na hudební dokumenty a klipovou tvorbu Anton Corbijn natočil skutečný černobílý polodokumentárně laděný skvost, jeho Control je opravdu sugestivním návratem do šedivého Manchesteru 70. let, ale především ponorem a vhledem do narušené psychiky a zraněné duše frontmana kultovních Joy Division. Onen záměrný posun od dokumentu mapujícího historii kapely k psychologické studii epilepsií postiženého Iana Curtise je tou hlavní ranou do černého (coby klasický dokument je koncipován souběžně natáčený snímek s názvem Joy Division). Sam Riley zvládl roli narušené legendy skutečně mistrně a řada momentů diváka doslova strhne (taneční kreace při vystoupeních, únava z popularity atd.). To, že mu role rockové hvězdy sedí, dokázal již v dalším kultovním hudebním filmu Nonstop párty, kde hrál paradoxně roli frontmana konkurenčních The Fall. Kde snímek Control získává na autentičnosti nejvíce, to jsou exponované pasáže živých vystoupení a téměř autentická produkce hudby Joy Division, zasazení jednotlivých písní a jejich textů do kontextu života Iana Curtise coby odrazu životních peripetií hlavní postavy byl skutečně povedený tvůrčí tah. Je cítit, že režisér točil o někom, koho miloval a ,,důvěrně" znal. Sugestivní film... Podobné filmy: Joy Division (12.11.2009)