Romeo a Julie 63

Opravdu fascinující dokument o vzniku této inscenace...mezi skvělými herci vyniká režisér Otomar Krejča. O působivou autentickou atmosféru se mnohdy postarala skrytá kamera (Třískovy historky z vojny :), vzpomínky O. Scheinplugové: "posledně jsem v této hře hrála Julii, to bylo v září 38 a před divadlem bylo davy lidí a protestovaly proti Mnichovu..."). (15.05.2009)

1)"Dnešní mladost strašně zajímají ty prvky lidské tolerance. Tolerance drží pohromadě tři nerozlučné veronské kamarády Mercutia, Romea, Benvolia, kteří jsou různí, jak jen lidé mohou být. Jak se sejdou, tak narazí na sebe. Není setkání, aby na sebe nenarazili. A ten trojí zvuk který vydají, ten se spojí v akord jenom tehdy, když je stiskne dohromady nějaká vyšší vůle než je ta jejich osobní." 2)"Tolerance totiž vůbec nežádá, abychom se vzdávali vlastních pojetí a vlastních zásad. Tolerance znamená jenom, ale je to velikánské jenom, ochotu naslouchat druhému místo ho ubít. Znamená to klást na sebe tytéž požadavky jako na druhé. Znamená to nemystifikovat pomíjejícnost moci, postavení, schopnosti, ale také neschopnosti. Tolerance znamená vyměnit diskuze za rozhovory. Protože v diskuzi je už předem obsaženo přání a vůle mít pravdu. Naopak v rozhovoru je přítomna tendence neskonale cennější objevit pravdu, pochopit ji. A oč více proti těmto polidšťovacím tendencím prohřešil duch našeho minulého společenského života o to méně se chce dnešní mladosti pokračovat v tom neustálém hledání nepřátelství sočení v tom opakování toho nepřejícného kádrování a závistivého kritikaření v tom umlčování a klopení hlavy před rozeřvaným hlupáctvím a zlovolným duchovním i morálním domovnictvím. (01.05.2019)

Fascinující pohled na inscenaci jedné z nejklasičtějších Shakespearových her v mírně moderním pojetí na scéně Národního divadla. Kromě Třísky jako Romea se tu objevuje i Olga Scheinpflugová jako Chůva a Luděk Munzar, v jednom záběru se dokonce mihne Libíček. Nejúžasnější výkon ovšem podal režisér představení Otomar Krejča, to jsem vážně zíral. Drobný postřeh, přibližně ve stejnou dobu (zkoušelo se přes prázdniny 1963) hrál Luděk Munzar ve filmu První den mého syna (uvedeno stejně jako tento dokument následující rok). Nejen že ve filmu recituje svůj part Mercutia (ten o královně Mab), ale dokonce se většinu času promenáduje ve stejných slunečních brýlých (ok, přinejmenším podobných). (06.04.2009)

Celý film je protkán více než zajímavými pohledy do zákulisí zkoušek a následně i představení, doplněný o promluvy „Romea“ a „Julie“. Divák plně cítí ten umělecký zápal (především režiséra představení), neustálou snahu o ještě nějaké to vyšperkování dané situace, k tomu je zde sem tam nějaký ten humor a trocha životního filosofování. Co se mi až tak moc nelíbilo, je fakt, že tam byla lehce cítit dobová tendence, znázorněná „potřebami“ mládeže a nutností tolerance, přišlo mi to příliš křečovité. Jinak spokojenost, slušné 4*. (05.11.2013)

Chvílemi zajímavé, chvílemi méně, celé je to takové surové, člověka napadá, jestli by to nešlo lépe sestříhat, ale možná nebylo více materiálu a nebyl z čeho. Z dnešního pohledu je to kromě vhledu do dílny Otomara Krejči zajímavé hlavně civilními záběry na tehdy mladičké pozdější české herecké hvězdy. (06.10.2017)