Nájezdníci z Atlantidy

Bohužiaľ som očakával prehliadku Atlantídy, ako si ju predstavujú Taliani v osemdesiatkách. Lenže tu je to inak, Atlantída vyjde na povrch, jej militantní obyvatelia začnú terorizovať pozemšťanov ako v Mad Max, len vo filme s o poznanie slabšou atmosférou. V podstate 2/3 stopáže sú jedna veľká akčná scéna. Ak by ale tie 2/3 vyzerali ako posledná sci-fi desaťminútovka, dostal by som presne to, čo som očakával. Takže treba vedieť, čo od Nájazdníkov očakávať, potom môže ísť o fajn guilty pleasure. Inak ide o námet ako vystrihnutý z 50´s nakrútený v tupom akčnom štýle osemdesiatkových béčiek a céčiek. (16.11.2022)

Ruggero Deodato zde předvádí absolutní masterclass v tvorbě zábavného filmového braku. Nájezdníci z Atlantidy mají vlastně všechno, co si od post-apokalyptického béčka žádáte, a ještě něco málo navíc k tomu. Dávají při tom smysl? Vůbec. Má však smysl je vidět? Pokud dokážete ocenit dobrý-špatný film s pořádným srdíčkem, tak zaručeně! A ta miniatura Atlantidy pod skleněnou kopulí byla naprostý top! (08.06.2022)

Tohle je tak blbý zedko italský, na jednu stranu mě tenhle typ filmů docela chyběl a rád jsem po dlouhý době zas si jeden pustil, ale na druhou, zas dlouuuho bych si počkal, než zas budu mít chuť. Rozesmálo mě to "herectví" a ty strašně badass záporáci na motorkách na který byl vždycky tak půlminutovej záběr aby jsme si všimli jejich strašne rozzlobených xichtů. Akce byla skoro nonstop, jen to bylo všechno takový komický, ale neškodný. (05.01.2020)

Zatímco se arcikněz zenového filmu Donald G. Jackson dušuje, že jeho filmy neupadají do klišé a mohou být novátorsky nepředvídatelné díky tomu, že nepoužívá scénáře, pak Ruggero Deodato dokládá, že i s náležitě zhůvěřilým scénářem a příslušně zdegenerovanou režií lze sehrát tuze WTF divadýlko. Nevěřím, že "Nájezdníky z Atlantidy" napsali ti dva padesátníci, kteří jsou pod tím podepsaní, protože tady hraje prim logika klukovské fantazie věku kolem šesti let. Když se divák nechá zlákat náležitě lživým plakátem a nic jiného si o filmu před zhlédnutím nezjistí, nestačí vycházet z úžasu nad tím, jaké praštěné zvraty přicházejí scénu od scény, jaká postava se někde náhle objeví, nebo dokonce do jakého žánru se film různě přepíná. Deodatova práce s filmovým prostorem a logickou i topografickou provázaností dění mezi záběry nechává blednout i mistra absolutního rámu, drekového samouka Davida A. Priora. Celý film působí až videoherně v tom, že vyprávění hrdiny zcela náhodně spawnuje na bizarních místech a nechává je řešit banální úkoly zcela zhovadilým způsobem. Zdejší postavy nejsou ani jednorozměrné, ba spíš se propadají sami do sebe svou antirozměrností, v čemž mezi všemi exceluje odbornice na předkolumbovské jazyky, která působí jak lobotomizovaná parodie na filmové vědátory. Celý film má natolik vysoký rozpočet, aby si mohl dovolit realizovat všemožné fantasmagorické žánrové polohy od katastrofického filmu přes dobrodružku se sci-fi elementy až po postapo akčňák, Ale při tom je pořád rozpočet natolik nízký, aby papundeklový postapo tuzing, speciální efekty (od ábíčkových miniatur po nevídaně fušerské gore umělotiny) i praktická realizace jednotlivých záběrů vyvolávaly křeče bránice. (14.08.2022)

Na internetu jsem náhodou narazil na scénu se strunou a ta mě zaujala. Zjistil jsem si odkud ta scéna je a pak už mi nic nebránilo abych si film pustil. I predatori di Atlantide je italskéj Béčkovej postapokalyptickej trash alá Ruggero Deodato. Příběh je fakt k popukání. To se opravdu jen tak nevidí. Bájná Atlantida, členové gangu lačnící po krvi jako by vypadli z oka padouchům z Mad Maxe. Chvílemi se člověk baví, chvílemi se nudí a chvílemi nevěřícně kroutí hlavou co se to tam vlastně děje. V rámci pokleslé zábavy hodnotím slabšími 3hvězdami. (01.03.2024)