Mapa zámořských objevů

Ačkoliv mi Hubačovy scénáře přijdou často dosti vykonstruované s hodně moralizátorskými sklony, tato inscenace vychází z reality dost (což jako bývalý učitel, nota bene historie, snad mohu posoudit) s velmi dobře vybranými typy hlavních představitelů (Brodský jako učitel v důchodu, Hrušinský jako pragmatický ředitel, Sovák jako zdánlivě bodrý školník). Škoda, že scénář nezískal plně filmovou podobu, ale pouze v podobě televizní hry. (19.02.2012)

Mistrně zvládnutá inscenace od prvního do posledního tvůrce. Generační skok od obdivu k nenávisti, hledání životního smyslu, boj se sebou samým, ale i skvělá sonda do školství sedmdesátých let. Je toho zde dost, něčeho až příliš, např. filozofování tápajícího profesora dějepisu, ovšem vše je vyváženo ukázkovým zpracováním s minimem prostředků a výtečnou hudbou. Rudlu, jako profesora matematiky a ředitele, bych u tabule asi neustál. (25.08.2014)

„V té naší tiché profesi zažíváme spíš víc proher než vítězství.“ Na tuhle inscenaci jsem narazil kdysi dávno při přepínání kanálů. S pomocí uživatelů ČSFD se mi podařilo dopídit se názvu a pak už stačilo jen čekat na reprízu. Mapa zámořských objevů je velice silným příběhem učitele, který doplácí na to, čeho by si okolí mělo vážit nejvíce – na pochopení a dobrotu, které se ale bohužel odrážejí v holubičí povaze. Někteří studenti to ocení v pozdějším věku, jiní nikdy. Jako v učiteli ve mně poselství, která pronáší zejména excelentní Vlastimil Brodský (ale i upřímný Rudolf Hrušínský), docela silně rezonují. (979.) (25.08.2014)

(2x) Nádherný, dojímavý lidský příběh ze života. Pohled na drzé správání středoškoláků je velice smutný, nicméně jde o dokonalý a nadčasový scénář Jiřího Hubače. I přesto, že jde o film z doby mé generaci vzdálené, v někteřích zde prostě stejně vidím své bývalé spolužáky z gympla. Většina jedinců z té puberťácké party na čele s O.Pavelkou mi sice byla tradičně nesympatická, ale tady šlo o jistý záměr - ten se povedl a celé to působilo důvěryhodně. Profesor Barchánek v podání jedinečného Vlastimila Brodského patří mezi postavy nejen smutné, psychicky labilnější, poznačené tragickou události, ale i znovu hledající cestu vpřed a především varující. Závěr je dechberoucí a hodně překvapivý, stejně jako zakončení snímku optimistickou písničkou. Lidské cesty jsou nevyspytatelné a tak díky za každé pochopení těch druhých. Nejen profesor Barchánek ve filmu, ale i samotný pan Brodský byl VELKÝ GRAND! Vynikající výkon v hlavní roli, stejně jako ve vedlejší roli ředitele výkon pana Rudolfa Hrušínského. Jeden z filmů, které bych si asi pustil k depresivní náladě. Ten film je taky plný krásných myšlenek. Každý velký okamžik v dějinách byl vítězstvím odvahy. ... Bohatství není ve věcech, ale v lidech. ... Hrubost je projev slabosti a slabým budounost nepatří. ... (06.06.2017)

"Učte se nenávidět zlo a lhostejnost. Ale zlé a lhostejné lidi se snažte pochopit a pomáhejte jim…" Profesor Barchánek, kterého zcela jedinečně ztvárnil (se svýma typickýma smutnýma očima) Vlastimil Brodský, možná působí jako slaboch, který kolem sebe trousí životní moudrost ("člověk se často mýlí, ale pokud v sobě najde sílu přiznat chybu, vždycky vstane a znovu vykročí"), aniž by si uvědomoval, že jeho počínání je marné, jako je marné "házet perly sviním". Přesto dostane nakonec šanci nejen ukázat v praxi svou životní filosofii a přesvědčení, že "spravedlnost je také občas dílem velkorysosti," ale především získat zpět úctu svého syna. Barchánkova životní filosofie ve filmu přitom ostře kontrastuje s přístupem ředitele (jako vždy herecky minimalistický a přesto poutavý Rudolf Hrušínský), jenž je přesvědčen, že "člověk se někdy dopustí křivdy tím, že ji nepotrestá" a který uznává jen "znalosti, kázeň a morálku, a nic víc". Dialogy těchto dvou postav, v nichž se dotyční dotýkají otázek učitelského poslání a přístupu ke generaci mladých, tvoří jeden z hlavních pilířů celého snímku. Ten druhý, který byl pro mě (v současnosti coby otce puberťáka) asi ještě silnější, představují dialogy Barchánka se svou ženou o smyslu rodičovství a o tom, jak čas rychle běží. V okamžiku, když se Barchánka jeho žena ptá, "proč pořád jenom něco ztrácíme" a on ji na to odpovídá, že "dětství je nějak čím dál kratší," mi bylo taky trošku teskno. Teskno mi pak bylo, i když jsem koukal na exteriérové záběry filmu (okolí ZŠ Kladská a Bezručových sadů na Vinohradech), které mi připomenulo mé dětství, když jsem se každodenně pochyboval v těchto končinách. Asi skutečně trošku platí, že "nic není tak smutného, jako staré fotografie…" (31.07.2018)