Ostrov

Ako človek, čo podporuje slovanskú kultúru som čakal, že toto bude extra zážitok, potom, čo som videl tieto hodnotenia a komentáre ešte predtým, než som ten film videl. Prvá polovica bola extra nudná, v podstate hlavná postava vozila uhlie a v tej druhej bolo zopár dialógov a činov. Som veriaci a videl som filmy o napríklad Jánovi Pavlovi II., či Pátrovi Piovi a tu som čakal film o významnej postave pravoslávnej cirkvi, namiesto toho som sa dočkal príbehu o mníchovi, ktorí bol za mlada naivný divoký hlupák a po tom ako si myslel, že zavraždil priateľa sa mal scvoknúť, avšak on v podstate len po väčšine nabral divný humor a stal sa mníchom, čo chce pokáním odčiniť svoje hriechy. Robil rôzne vtípky, podivné veci, z filmu vyplýva, že mal dar na vniknutia, vcítenia a liečenia, ale on sa považoval za hriešneho hlupáka. Na konci filmu zistí, že nikoho nezabil, ale cíti koniec svojho života, ten cítili viacerí veľkí ľudia, ale že až takto presne to mi je divné a naozaj filmové, lebo podľa Biblie človek, čo predpovedal svoju smrť sa narodil ešte za tých biblických čias, takže mi to nejde do kontextu s náboženským filmom. Ten záver s dvojkrížom, vlastne pravoslávnym trojkrížom mi prišiel taký slovanský a pekná drsná krajina ma tiež zaujala, ale film sa vliekol ako sopeľ z nosa a tie scény ma až tak nedojali a silný duchovný zážitok som z toho tiež nemal, narozdiel od iných náboženských filmov. Obyčajný priemerný film. (06.04.2012)

Po shlédnutí se cítím, jakoby mi bratr Anatolij spálil boty a matraci vyhodil do moře. Všem nastavil zrcadlo vlastních nedostatků a to dost svérázným způsobem. Jedni by mohli mít Anatolije za blázna. Druzí za světce. Je v tom však nějaký rozdíl? Jen blázen pro Boha se může stát svatým. Výborný film plný poetiky klášterního života a kopanců pro zamyšlení nad svou vlastní cestou k Bohu. To ticho. Odřízlý ostrov. Každodenní rutinní práce (uhlí). Modlitba. Pokání. Děkování. Život s Bohem. Mnišství není útěk ze světa, ale poodstoupení (a to je rozdíl). Když jsme s věcí těsně na dotek, vidíme ji rozmazaně. Když poodstoupíme, vidím ji takovou, jaká je opravdu. Anatolij pro mě v tomto filmu viděl život takový, jaký je. Ačkoli sám byl nedokonalý. (28.07.2013)

Tak tohle mě dostalo. Filmařsky, herecky, kamerou, výpravou, hudbou, a v neposlední řadě scénářem a poselstvím... Nejen tím, které je viditelné jako hlavní, ale i těmi v pozadí, těmi náznaky některými... --- Mimochodem, jak tu někteří v komentářích píší, že tohle se dá natočit jen ve spirituálním Rusku, tak možná bych upozornil na Zábranského Dům pro dva, nebo polský film Czisza. a to nemluvím o oněch dvou "klášterních" francouzských. Problém je, že u nás na západě na duchovní filmy nejsou diváci. (06.04.2011)

Tenhle film jsem viděl na festivalu ve Varech a opravdu mne dostal. Je to ten vzácný případ, kdy se síla příběhu pojí se skvělou formou zpracování. Je to natočeno v pomalém tempu s krásnou kamerou a skvělými hereckými výkony, s důvěrou v příběh a jeho sílu. Nádherný film, který mi po čase zase připomenul, jak velké jsou možnosti filmu. - Uznávám ovšem, že diváka, který tyhle věci nějak moc neprožívá (vztah k Bohu, hledání pokory a tak podobně), film tolik oslovit nemusí. Pro mne je to ovšem jasných 100 procent a doporučení každému, kdo se zajímá o filmy s duchovní tematikou. (09.07.2007)

Ruský rukopis v duchu literárních klasiků. Jistě jeden z nejpovedenějších duchovních filmů, jehož hlavním motivem je odpuštění. Co nedovede odpustit člověk sám sobě a druhým, dovede odpustit Bůh. Právě k takové naději se upírá hlavní postava. Za zmínku stojí i bratr Job, jenž pro změnu cítí vůči Anatoliji závist připodobněnou k příběhu Kaina a Abela. I on se vypořádává s hříchem a hledá smíření. (29.04.2013)