Marcela

A že vraj reality show je vynález kapitalistov a komerčných televízií. Takéto manželské etudy sú ich nenásilnou formou, ale vyžiadali si obrovskú trpezlivosť pri zaznamenávaní dlhého obdobia, a divák si potom za hodinu premietne 25 rokov skutočného života. Života, ktorý sa s osudom ľudí nemaznal, a nedoprial Marcele ani jej vysnívaného fúzatého športovca. Tentokrát sa absolútne vyhnem hodnoteniu konania postáv, naozaj sa to nehodí pri takomto intímnom nahliadnutí do života. –––– Člověk by měl žít tak, aby se za to nemusel stydět. (11.01.2016)

Už hodně dlouho mě něco tak emocionálně totálně nerozebralo, jako Marcela. Této paní patří můj neskonalý obdiv za to, jak se svým osudem bojuje, protože být na jejím místě, tak už bych si asi hodila mašli. Jen tak na závěr, až zase někdo bude tvrdit, že "každý svého štěstí strůjcem" , tak ho kopnu do zad, protože Marcela je dokonalou ukázkou toho, že i když člověk někdy hrozně moc chce a dělá co může, tak si život stejně dělá co chce....... (10.11.2012)

Manželskými etudami to začalo, ale nejsilnější z těch příběhů stál za to, aby se vyprávěl dál. Potměšilý scénárista Osud se na některých lidech prostě vyřádí. Helena Třeštíková patří k nejlepším dokumentaristům vůbec a Marcela, která představuje 27 let zaznamenávání jednoho osudu, představuje její nejkomplexnější materiál. (01.05.2008)

Dokumenty zásadně nehodnotím stejně jako filmy, protože to dle mého ani nejde. Scénář v nich moc nenajdete, režie se potvrdí až ve střižně... Proto hodnotím podle zvoleného a zpracovaného tématu. To je bezpochyby v případě Marcely - lze si snad představit takový "příběh" jako v případě téhle pražačky - zvoleno hodně dobře. Když se k tomu přidá trpělivost Heleny Třeštikové na práci s tématem, už výše zmiňované kritérium - vynikající střih a kameru, vychází z toho zajimavý, drsný a hlavně dobře natoćený dokument. Pořád to je ale "jen" jeden příběh, kterých jsou kolem nás miliony. 75% (27.04.2008)

Jedna obyčejná žena a její "obyčejný" život - nic vyumělkovaného, jen pos*aně krutá realita. A takových nešťastných lidí je všude kolem nás spousta; nejspíš každý z nás si projde obdobím, kdy bude myslet, že už nemůže dál, že více ran osudu neunese... nezbývá než to překonat, zvednout se a jít dál. Čas rány skutečně zacelí, ikdyž nám třeba zůstane jizva na duši a za ní bolestivé prázdno po někom, koho jsme milovali. A tohle dokument dokázal předat: nic není samozřejmé, je třeba dávat svým blízkým najevo lásku, protože nikdy nevíte, co se může stát... a nutnost bojovat i v nejtežších chvílích. 85% (19.05.2009)