Synecdoche, New York

Pokud by Charlie Kaufman měl v budoucnu ještě nějaké režisérské ambice, neškodilo by zajít za dobrým psychoanalytikem, který by mu pomohl trochu se zorientovat v normálním životě, možná by pak neměl potřebu ohavným způsobem seznamovat filmové diváky se svými démony, či co ho to stravuje. V opačném případě může nechat vše, jak je, neboť pravděpodobně nebude svému okolí nebezpečný, možná jen sám sobě... (22.12.2009)

Postmoderní variace na Smrt obchodního cestujícího. Philip Seymour Hofman exceluje jako jako divadelní režisér, který selhal především v režii vlastního života. Jeho manželství ztratilo jiskru, párová terapie nezabírá, práce se stala vysilující rutinou. Jak nasvědčuje scéna, kdy se vidí v televizi, nedokáže vydržet sám se sebou, chce se od sebe oddělit. Kromě mysli selhává i jeho tělo, se kterým už si lékaři nevědí rady. Vše okolo něj jako kdyby bylo otrávené a rozkladu. Jedovatě zelenou barvu má kromě interiérů domova i dceřina stolice a fragmentární je také způsob vyprávění. Hrdinův život není souvislý příběh, ale nespojité zlomky s mnoha elipsami a velkými skoky v čase, o nichž se dozvídáme až zpětně („Už je to rok“). V mizanscéně se objevují zvláštní postavy a dějí bizarní události, kterými se ale nikdo nenechává rušit (hořící dům). Postupně vychází najevo, že se Canden rozhodl svůj nefunkční život proměnit v divadlo. Pokud má být jako autor autentický, musí jít o další tvůrčí selhání. Tomu se ale protagonista snaží vyhnout, proto v rámci tohoto divadla vznikají další simulakra. Ze všech se stávají herci, všichni jsou Candenovým uměleckým projektem. Zdánlivě všední psychologické drama odhaluje další a další trhliny ve své textuře a čím hlouběji se noříme do zákoutí Candenovy mysli i jeho monstrózního, ve skutečnosti neuskutečnitelného a nedokončitelného uměleckého počinu, tím větší od něj zároveň získáváme odstup a společně s hlavním hrdinou spějeme k poznání, že jakákoli snaha učinit nás život výjimečným dílem je marná. Bez ohledu na to, kým se necháme vést, všichni nakonec dojdeme do stejného bodu, a čím dřív pomíjivost života i lidské identity přijmeme, přestaneme usilovat o dokonalost a připoustíme si, že vlastně nevíme, co děláme a kam míříme, tím spokojeněji můžeme dožít. 85% Zajímavé komentáře: kOCOUR, Nathalie, DaViD´82, genetique, daEmoNickY (18.05.2009)

Rozhodne to nie je film pre každého. No ten kto má rád PSH, tak si ho tu do sýta vychutná. Miestami síce dosť abstraktné a sem-tam sa mi z tých minipríbehových škatuliek, ktoré sa sústavne rozbaľovali a vybaľovali zakrútila hlava, no nebolo to nič, čo by sa nedalo zvládnuť. Taká pekná alegória na život a na smrť. PSH takéto postavy zvládal dokonale, v tomto nemal konkurenciu. Bez neho by som možno hodnotil nižšie, no s ním to je úplne iná káva. Zrazu tu je film plný emócií. Silný nadpriemer. 85/100 (07.02.2020)

3* - jako vyjádření zmatení a asi i nepochopení, nikoliv průměru nebo snad průměrné filmařiny. Charliemu jsem doteď rozuměl (alespoň myslím) a 'soucítil'... takže si buď počkám na další film, nebo až mi bude tolik co jemu, tak se pokusím ještě jednou pochopit. Do té doby ale Synecdoche asi nechám být. Pořád ale Kaufmanovi bezmezně věřím! (15.03.2009)

Scénář: Charlie Kaufman .. Podivuhodně nemocné představení Caden Cotarda. Promyšlený depresivní svět, zaobírající jeho civilních mezilidských složitostí i přidané podivností, má Charlie Kaufman opět výborný - včetně skvěle obsazených postav - ale režijní realizace (jako u většiny jeho filmů) nakonec nestačí osobitému textu a nezvládl tohle překonat ani sám autor, když vedle režijně zkušenějších předchůdců nestačí taktéž a navíc ani tolik vizuálně nekouzlí. První polovina mě však ještě držela, díky nemálu nápadům a náladám, v rovině přijatelné - repetitivní tvůrčí krize, paralelní schizofrenie a nekončící hledání správného tvaru „o životě všeříkající divadelní hry“ už spíše nudí a nedodává téměř nic výživného. 50%. (15.03.2009)