Zimný hosť

Režijní debut Alana Rickmana mě potěšil po všech stránkách. Neuvěřitelně opravdově působící příběhy matky a dcery (které výtečným způsobem ztvárnily Emma Thompson a její skutečná matka Phyllida Law) , chlapce a dívky, dvou přítelkyň a dvou malých kluků na pozadí nejchladnějšího dne v roce v mnou oblíbené severské skotské krajině. Propletenec vztahů podaný citlivou režií, který však vyžaduje vnímavého diváka, ochotného ponořit se do civilního, komorního snímku, pro někoho možná až příliš obyčejného. Já osobně jsem ráda, že se Alan Rickman vedle svého velkého hereckého talentu projevil také jako velmi nadaný, inteligentní, ale zároveň nepodbízející se režisér. (08.03.2013)

Zvláštní, působivý a přitom nenápadný filmík. Pro diváka, který má rád komorní snímky a jde mu více o dialogy než o akci samotnou (rozhodně to není na zhlédnutí po huse a pivu). Alan Rickman a Emma Thompson, mne opět utvrdili v tom, že je dobré vyhledávat filmy ve kterých se objeví jejich jména. (30.12.2013)

Syngergie. Film předkládající synergii, na niž se i můžete napojit, pocítíte to, ale nevysvětlíte. Vědomí a vnímání lidí z jednoho venkovského kraje, jak přikládá k některým motivům, pojmům, obrazům či představám, jež jimi probíhají v ten samý čas. Oheň, vzdálená země, melodie, porod, cigarety, hemeroidy - smrt - je jedno, kolem jakých uzlíků se právě spřádá jemná tkanina, na níž lze divákovi zachytit cosi jako společný dech... moře zamrzlo, jeho rytmický pohyb však pokračuje na pobřeží, v lidech - probíhají jim v srdcích i myslích stejné záchvěvy, postupující čeření, jako by bylo lze pozorovat běžící vlnu. Synergie. Spojitost. Pospolitost, již není možno dokazovat či hájit (co ví kapka v moři o vlně), o niž se nelze opřít, jíž se nelze dovolat, a která jenom je - uchopitelná a použitelná tak efemérně jako představa, že některá z postav slyší filmovou hudbu. Ale dojemná. *** Nebudu filmu ubírat hvězdičku proto, že se jeví příliš laskavý, lidumilný. Protože není - ten obraz pospolitosti nemá utěšit, každý tak jako tak zůstává sám na svoji bolest, ten pohled je dostupný až povznesenému srdci a mysli, a pak už zase není útěchy zapotřebí. Snímek o společném dechu, spřahání sil, jež tvoří chvějivý obraz viditelný jen z výšky, jež není dostupná těm, kdo se obrazu účastní. Ale přesto, že synergii mohou jen tušit a nikdy se jí dovolat, jedno je zřejmé - představte si to pusto a prázdno, to mrtvé ticho mezi lidmi, tu hrůzu a marnost, rozpadlost, kdyby nebyla. Tenhle film je tak vlastně niterným důkazem její existence, okouzleně ji předvádí, aniž by nás potřeboval těšit, i na tom, jak se tady zalíbezněně usmívám. (23.01.2014)

Hrozně moc jsem si přála, aby režisérský debut mého oblíbence Alana Rickmana byl silný, poetický a procítěný. A je – svým osobitým způsobem. Velmi svým a velmi osobitým. S postavami se setkáváme náhodně, jako s lidmi v autobuse, na kratičký okamžik jejich dlouhého a nepoznaného životního příběhu. Možná pár zlomků zahlédneme, ale to už se jede dál. Vidíme další a další lidi, jejichž osudy se na malou chvíli protnuly, a pokud na ně nezapomeneme hned, tak většinou hned poté, co vystoupíme. (20.08.2018)

Film je přeplněný dialogy, které jsou ale natolik skutečné, že člověka úplně vtáhnou do hry. Všechny dvojice (matka-dcera, důchodkyně, kamarádi a kluk a holka ze zastávky), které spojuje společný čas a místo, jsou skvěle napsané a zahrané. Nemá to hluchých míst a leckdy se člověk nad vyřčenými moudry fakt pozastaví. Dominují samozřejmě scény Phyllidy Law a Emmy Thompsom, ale zbytek taky nemá chybu. Působilo to na mě jako oslava života, i když to bylo spíš o těch smutných věcech. A za ten závěr jednoznačně hvězda navíc. 90% (16.09.2014)