Zimný hosť

Syngergie. Film předkládající synergii, na niž se i můžete napojit, pocítíte to, ale nevysvětlíte. Vědomí a vnímání lidí z jednoho venkovského kraje, jak přikládá k některým motivům, pojmům, obrazům či představám, jež jimi probíhají v ten samý čas. Oheň, vzdálená země, melodie, porod, cigarety, hemeroidy - smrt - je jedno, kolem jakých uzlíků se právě spřádá jemná tkanina, na níž lze divákovi zachytit cosi jako společný dech... moře zamrzlo, jeho rytmický pohyb však pokračuje na pobřeží, v lidech - probíhají jim v srdcích i myslích stejné záchvěvy, postupující čeření, jako by bylo lze pozorovat běžící vlnu. Synergie. Spojitost. Pospolitost, již není možno dokazovat či hájit (co ví kapka v moři o vlně), o niž se nelze opřít, jíž se nelze dovolat, a která jenom je - uchopitelná a použitelná tak efemérně jako představa, že některá z postav slyší filmovou hudbu. Ale dojemná. *** Nebudu filmu ubírat hvězdičku proto, že se jeví příliš laskavý, lidumilný. Protože není - ten obraz pospolitosti nemá utěšit, každý tak jako tak zůstává sám na svoji bolest, ten pohled je dostupný až povznesenému srdci a mysli, a pak už zase není útěchy zapotřebí. Snímek o společném dechu, spřahání sil, jež tvoří chvějivý obraz viditelný jen z výšky, jež není dostupná těm, kdo se obrazu účastní. Ale přesto, že synergii mohou jen tušit a nikdy se jí dovolat, jedno je zřejmé - představte si to pusto a prázdno, to mrtvé ticho mezi lidmi, tu hrůzu a marnost, rozpadlost, kdyby nebyla. Tenhle film je tak vlastně niterným důkazem její existence, okouzleně ji předvádí, aniž by nás potřeboval těšit, i na tom, jak se tady zalíbezněně usmívám. (23.01.2014)

Chvilku jsem s plným hodnocením váhala, mám totiž ráda filmový perfekcionismus. Na rozdíl od divadla mi zde vadí, že se mluví o strašném větru a nehne se ani lístek na stromė, ani vlásek na hlavė dámy, která si na ukrutný vítr stěžuje. Chlapec močí do sněhu, jenž zůstává i nadále běloskvoucí. Jenže i u panovnických dvorů věděli, že každá krása má mít svoji pihu. A ty příběhy malého mozaikové filmu jsou natolik krásné a poetické, že je ta piha snad i nutná. Příběh matky a dcery, které si už dávno nemají co říct, ale přesto se k sobě snaží zase najít cestu, je nejlepší, především díky výkonu představitelky mámy Lawové. Má v sobě kus dojemnosti, laskavosti i pochopení, přesně jak už to ve vztahu matek s dospělými dcerami bývá. A poetické vyprávění o dobrodružstvích dvou chlapců, kteří se vydali za školu, patří určitě k tomu nejlepšímu, co na dané téma vzniklo. (03.01.2021)

Filmy v časovém průřezu (diachronní) se dostávají do obliby. To ale nestačí, kouzlo diachronicity se musí umět vyvolat, a ve filmu je to zřejmě snadnější než v literatuře. Zde jsou všichni zimní hosté; a je to právě zima, která je sdružuje, i když ne všichni se potkají. Příběh (nelze říct příběhy) je postaven na lidském půdorysu 2 x 4, a kromě lidí a zvířat tu hrají i vlasy, nohy, a především voda, nejen v ledovém skupentsví, ale i horká voda ve vajdlinku. (25.09.2022)

výrazově silný film s příjemnou kamerou i hereckými výkony. Příběh je poeticky melancholický a střídají se v něm rádoby všední rozhovory tří dvojic. Svůj velký díl k atmosféře dodává i prostředí zamrzlého městečka u moře. Ale ani toto všechno u mě nevyvolalo dostatečně silný zážitek pro vyšší hodnocení, takže jen silnější 3*, avšak bez chuti si to zopakovat. Přesto doporučuji náročnějším divákům a vidím tady na skóre, že si své oblíbence našlo a zaslouží si je. (05.01.2012)

Britské, zimní, rodinné, poutavé, soukromé. Klasický klubovkový snímek, který vypráví o vztazích mezi přáteli, milenci, rodiči a dětmi. Vše se navíc odehrává ve studeném šedém Skotsku. Herci úžasní. Pozitiv asi moc nehledejte, je to spíš snímek na zamyšlení. ..a venku stále prší.. (10.05.2013)