Zimný hosť

Tak tímhle debutem si Alan Rickman coby režisér nasadil laťku pro svá potenciální další díla pěkně vysoko. Velmi dobrým tahem bylo obsazení Phyllidy Law do role filmové matky Emmy Thompson, neboť ona je i skutečnou matkou této vynikající britské herečky. Myslím, že se obě v tomto filmu báječně doplňovaly a jelikož větší část příběhu spočívala právě na nich a na jejich vztahu, dost to celkové úrovni pomohlo směrem nahoru. To ale neznamená, že by další herci a herečky nějak selhali, jen jejich "duely" v tomhle filmu neměly až tolik prostoru, díky čemuž je obě uvedené dámy poněkud zastínily. Každopádně se jedná o VELMI zdařilý snímek a já jen doufám, že se od Rickmana-režiséra dočkáme ještě nějakého jiného podobně vyvedeného filmu. (12.10.2002)

výrazově silný film s příjemnou kamerou i hereckými výkony. Příběh je poeticky melancholický a střídají se v něm rádoby všední rozhovory tří dvojic. Svůj velký díl k atmosféře dodává i prostředí zamrzlého městečka u moře. Ale ani toto všechno u mě nevyvolalo dostatečně silný zážitek pro vyšší hodnocení, takže jen silnější 3*, avšak bez chuti si to zopakovat. Přesto doporučuji náročnějším divákům a vidím tady na skóre, že si své oblíbence našlo a zaslouží si je. (05.01.2012)

Filmy v časovém průřezu (diachronní) se dostávají do obliby. To ale nestačí, kouzlo diachronicity se musí umět vyvolat, a ve filmu je to zřejmě snadnější než v literatuře. Zde jsou všichni zimní hosté; a je to právě zima, která je sdružuje, i když ne všichni se potkají. Příběh (nelze říct příběhy) je postaven na lidském půdorysu 2 x 4, a kromě lidí a zvířat tu hrají i vlasy, nohy, a především voda, nejen v ledovém skupentsví, ale i horká voda ve vajdlinku. (25.09.2022)

Chvilku jsem s plným hodnocením váhala, mám totiž ráda filmový perfekcionismus. Na rozdíl od divadla mi zde vadí, že se mluví o strašném větru a nehne se ani lístek na stromė, ani vlásek na hlavė dámy, která si na ukrutný vítr stěžuje. Chlapec močí do sněhu, jenž zůstává i nadále běloskvoucí. Jenže i u panovnických dvorů věděli, že každá krása má mít svoji pihu. A ty příběhy malého mozaikové filmu jsou natolik krásné a poetické, že je ta piha snad i nutná. Příběh matky a dcery, které si už dávno nemají co říct, ale přesto se k sobě snaží zase najít cestu, je nejlepší, především díky výkonu představitelky mámy Lawové. Má v sobě kus dojemnosti, laskavosti i pochopení, přesně jak už to ve vztahu matek s dospělými dcerami bývá. A poetické vyprávění o dobrodružstvích dvou chlapců, kteří se vydali za školu, patří určitě k tomu nejlepšímu, co na dané téma vzniklo. (03.01.2021)

Syngergie. Film předkládající synergii, na niž se i můžete napojit, pocítíte to, ale nevysvětlíte. Vědomí a vnímání lidí z jednoho venkovského kraje, jak přikládá k některým motivům, pojmům, obrazům či představám, jež jimi probíhají v ten samý čas. Oheň, vzdálená země, melodie, porod, cigarety, hemeroidy - smrt - je jedno, kolem jakých uzlíků se právě spřádá jemná tkanina, na níž lze divákovi zachytit cosi jako společný dech... moře zamrzlo, jeho rytmický pohyb však pokračuje na pobřeží, v lidech - probíhají jim v srdcích i myslích stejné záchvěvy, postupující čeření, jako by bylo lze pozorovat běžící vlnu. Synergie. Spojitost. Pospolitost, již není možno dokazovat či hájit (co ví kapka v moři o vlně), o niž se nelze opřít, jíž se nelze dovolat, a která jenom je - uchopitelná a použitelná tak efemérně jako představa, že některá z postav slyší filmovou hudbu. Ale dojemná. *** Nebudu filmu ubírat hvězdičku proto, že se jeví příliš laskavý, lidumilný. Protože není - ten obraz pospolitosti nemá utěšit, každý tak jako tak zůstává sám na svoji bolest, ten pohled je dostupný až povznesenému srdci a mysli, a pak už zase není útěchy zapotřebí. Snímek o společném dechu, spřahání sil, jež tvoří chvějivý obraz viditelný jen z výšky, jež není dostupná těm, kdo se obrazu účastní. Ale přesto, že synergii mohou jen tušit a nikdy se jí dovolat, jedno je zřejmé - představte si to pusto a prázdno, to mrtvé ticho mezi lidmi, tu hrůzu a marnost, rozpadlost, kdyby nebyla. Tenhle film je tak vlastně niterným důkazem její existence, okouzleně ji předvádí, aniž by nás potřeboval těšit, i na tom, jak se tady zalíbezněně usmívám. (23.01.2014)