Tři tuny prachu

Jo na Ostravsku ani v okolních městech není zrovna moc čerstvý a bezprašný vzdoušek ani dneska. Tenhle starý filmeček rozhodně nabídne zajímavé téma i vcelku slušné herecké obsazení, ovšem jeho slabinou je nepříliš záživný děj – kdy některé části jsou neskutečně nudné a otravné. Popravdě jsem se asi nejvíce kochal záběry na staré části Ostravy, pobavil stařík z továrny a tak nějak doufal, že se to celé alespoň rozeběhne nějak po citové a dramatické stránce, ale i zde zůstali soudruzi tak „napůl žerdi“. 40-45% (30.04.2020)

Nepovedený film, z kterého ještě dýchají 50. léta. Politika se prodrala všude. I do mezilidských vztahů. Hlavní dějové linie se prolínají. Řeší se odstranění prašnosti z podniků vybudovaných v 50. letech na Ostravsku. S příletem odborníků z Prahy vznikají komplikace ve vztazích. Höger s Bohdanovou řeší krizi svého manželství a hlavně mají strach, aby se zachovali v souladu s komunistickou morálkou. Höger je pod tlakem, když nepřímo zavinil vypouštění popílku do ovzduší. Má se přiznat nebo hrát mrtvého brouka? Ale je mu připomenuto, že je člen KV KSČ a má na starosti prašnost, takže se vlastně musí zachovat správně a riskovat problémy v práci i v manželství. Ale stálo ho to sil a přemáhání!!! I jako ředitel je to chlap na svém místě. Když uvidí, že starý dělník už nemůže otočit kolem ventilu, hned na dispečinku zařídí, aby ho namazali (ventil :-) ). A Romnačík nás přesvědčí o své síle a uvědomělosti hned na začátku filmu, když tím ventilem bez problémů otočí a vůbec mu nevadí, že je v kvádru. Inu, uvedl se pěkně, ale pak následovaly průšvihy. Jarmila Krulišová, předsedkyně základní organizace KSČ, je podniková vrba, ke které se chodí vyplakat vedoucí pracovníci ze svých pracovních problémů i s milostnými avantýrami. Asi největší trapas: Lubor Tokoš nosí stále při sobě knihu Bedřicha Engelse „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“ z roku 1884 a dokonce na ni balí holky. V malé roli se mihla Magda Maděrová a divák může jen povzdechnout při vzpomínce na její debut „Ze soboty na neděli“. Elo Romančík nadabovaný Vítězslavem Vejražkou je bez svého charakteristického hlasu neslaný nemastný. Stále hledá pravdu a tápe v milostném životě. Blanka Bohdanová se jako přestavitelka hlavní hrdinky neosvědčila. Všechno nelze odehrát vrháním lyrických zasněných pohledů. Občas ztrácí hlavu, váhá, tápe, hledá, aby se nakonec zachovala uvědoměle. Irena Kačírková – no to snad ani nebyla role, ten štěk zpěvačky v televizi. Josef Langmiler byl docela sympatický jako hřešící kandidát strany. Škoda, že Dana Medřická nedostala více příležitosti a neukázala nám, jak vypadá pravá hysterka-stihačka. Několik ostravských herců mělo možnost ozvláštnit film místní hantýrkou. Zvlášť šťavnatý byl dispečer. Film si zaslouží pochvalu snad jen za v té době odvážné nastolení problému s životním prostředím. Zajímavé jsou i některé pohledy na krajinu, město, továrny a silnice. (19.04.2012)

Ačkoliv by se mohlo zdát, že je tento film budovatelský, není to úplně tak. Název sice krapet mate, ale žánrově se spíše jedná o rodinné drama. Děj je prostý. Na Ostravsku továrny a hutě jedou naplno a zasypávají své okolí tunami popílku. Z Prahy je tam tedy vyslán inženýr aby s tím něco udělal. Ten se při své práci zamiluje do mladé hygieničky, která je shodou okolností manželku ředitele jedné z největších fabrik. Inženýrovi nevychází výpočty spadu a má podezření, že měření sabotuje ředitel fabriky. Ví, že o jeho vztahu s jeho ženou ví a tak se domnívá, že selhání v Ostravě povede k jeho odvolání do Prahy. Ředitel je zase naopak dotčen podozřením ze sabotáže. Zamilovaný pár pak řeší dileme zda se rozejít či dát průchod svým citům. Jenže, oba jsou komunisté a ví, že dají špatný příklad pracujícícm.... Je pravdou, že se film mírně táhl. Na stranu druhou se na něj koukat dalo a bylo to opravdu kvůli slušným hercům. Uvědomil jsem si jak strašné bylo v těch letech žití tam u Ostravy a i když ani dnes to není med, ty kila popela se už z nebe nesnáší. Svým způsobem děsivé. Dávám za dva kelímky s popílkem. * * (21.09.2016)

Ostravské dobové reálie a poutavé dialogy spolu s hereckým obsazením dodávají snímku lehce surrealistické zabarvení. Žena: Kolik je 7 x 8? Muž: 119. Žena: Ne vážně, jen jsem v matematice slabá...počítám plochy, to mě na fakultě neučili. Po chvíli dodá zkušeně: 7 x 8 je náhodou 56. A takhle je to pořád... (29.03.2017)

Uvědomělý boj o popílek na Ostravsku, který je svým způsobem nadčasový. Jediná změna je, že se do toho už neplete UV KSČ. Je ho v ovzduší moc a tak se s tím musí něco dělat. Příběh si nevšímá jen tohoto problému. Scénárista do děje zakomponoval i mezilidské a partnerské vztahy. Výsledku to však nevadí. Vše je v dobré souhře. Určité věci na dnešní dobu již přijdou dosti úsměvně, ale taková hold byla doba. Karel Höger opět prokázal svůj herecký um. Svým způsobem se ještě jedná o agitku, přesto nechápu, že je tento snímek pozapomenutý. Ani dnes vůbec ničím nezaškodí. (09.01.2014)