Môj pes Killer

Přinejmenším tou zpovzdálečí sledující kamerou, nesdílností postav a zanořeným dějem, který v sobě nese tragédii, celým tímhle nedialogovým způsobem filmového vyprávění, z jehož šumů si příběh musíme vyseparovat, Mira Fornay - aniž by sebeméně ztrácela punc vlastní originality - připomíná jiného pozoruhodného režiséra, o sedm let staršího Jaime Rosalese. Formálně jako by byl Můj pes Killer rozkročený někde mezi Samotou, Kulkou do hlavy a Sněním a tichem, přičemž si ale jde jednoznačně za svým a po svém. Ostatně pozdější Fornayiny Žáby bez jazyka mě v této zajímavé podobnosti obou autorů jen ještě utvrzují - oba dva nesmírně osobitě operují s propracovanou formou, aby se dostávali na kobylku nejsilnějším emočním stavům pramenícím z potřeby lidské blízkosti a jejího ohrožení, z nečekaných rozvratů, z bezvýchodnosti, nevratnosti a krutosti, přičemž akcent je na vědomí, že všechny osudy se navzájem podmiňují a nikdo není primárně viníkem...  *~ (22.02.2022)

Vzhľadom na zvolený mlčanlivý režisérsky prístup Fornayovej, keď je skoro všetko akoby skryté pod povrchom, nepovedané nahlas, by bolo najlepšie o Mojom zabijáckom psovi nič nenapísať. Fornayová natočila film, ktorý končí tam, kde by iní začínali s konfrontáciou, končí tam, kde by mohla začať solídna napínavá kriminálka so sociálnym podtextom. Lenže ona pátra po príčinách skutku, ktorý sa stal, prečo sa stal, kto za to môže a akým podielom si vinu môžu všetci vo filme kolektívne rozdeliť. Killer je podľa mňa výborný psychologický film, keď po jeho zhliadnutí začneme hlbšie premýšlať nad zmýšlaním submisívnejšieho mladíka, nad tým, kto je jeho "skutočným" otcom, nad prostredím, v ktorom vyrastá a ktoré ho formuje a nad tým, nakoľko hlboko sú už v ňom zakorenené cudzie myšlienky, ktoré mu boli dlhé roky vštepované do jeho akoby nasilu vyholenej lebky. Je to trochu v protiklade s doslovnosťou vyobrazenia siláckych tetovaní, roztomilého róma, prestrelených scén typu westernové pohľady po východe z podchodu, cedule s nápisom rómom vstup zakázaný, ale verím scenáristickému prieskumu a primitívnosti istých skupín obyvateľstva, takže film pokladám za realistický. Niekedy až príliš. Vzhľadom na to, čo sme posledné roky museli od našich režisérov pretrpieť a ucelenú atmosféru snímky spoločne s niektorými peknými obrazovými kompozíciami, pridávam hviezdu navyše. (25.03.2013)

Blízke dardennovskému štýlu, súhlasím s užívateľom Havenohome. No zábery mi tu pripadali často príliš dlhé. Prekročili presne tú hranicu, ktorá mi u belgičanov nikdy nevadila. Napríklad dlhočizné čakanie v nákupnom centre nácka na ženu. Situácia postráda výraznejšiu dramatickosť a to aj v kontexte neskôr odkrytých skutočností. Podobne je to s opakovanými zábermi na zozadu sa kamsi valiaci holý krk a hlavu. Stále sa niekam ide, no vnútorné i vonkajšie napätie je pomerne slabé. Pretože ide len o papiere. Istý posun k dramatickosti ponúka záverečná tretina. Predstavitelia holých lebiek boli autentickí, rovnako prostredie sociálneho strádania, z ktorého sa prostredníctvom hnevu a frustrácie grupuje podstata výkonnej zložky neonacistov. Špecifikum tých slovenských je zviazané s deduškami a babičkami, ktorým bolo za Slovenského štátu švajčiarsky blahobytne. Pekne ukázané, no známe skutočnosti. Ako sonda do motívov frustrovaného skína ujde, forma vcelku tiež, no v deji chýbal nejaký výraznejší, prípadne nový podnet k zamysleniu. Pretože nad tým, čo mi je dlhšiu dobu zrejmé sa zvyčajne ako divák nezamýšľam. (19.03.2013)

Antické drama pro ombudsmana lidských práv a frustrací. Adam Mihál není Wes Bentley, snímek Miry Fornay, ač zvýhodněn populárním tématem sociální segregace a naplněn až přes okraj dlouhými záběry a uměleckými ambicemi, není Bentley evropského filmu. Spíše Dacia.. Jen teď a kdysi u seriálu Goro, bílý pes (nehledat prosím rasistický podtext) jsem zažil ten pocit, že lituji psa kvůli tomu, jakou společností je obklopen.. (20.04.2015)

Rasistické téma. Je to taková snaha o ideální evropský model festivalového díla, tedy spojit pokud možno kontroverzní politicky žádané téma s okatě uměleckým obalem. Tudy vede spolehlivá cestička k trofejím - méně už k divákům. Náladu filmu z neradostného prostředí podporují dvě silné složky, tedy výprava a kamera. Jenže současně je poškozuje čirá schválnost neúměrně protahovaných záběrů; distributor slibuje "drama jednoho dne" v necelých devadesáti minutách, leč pocitově je to nejdelší den v dějinách kinematografie.Můj pes Killer sice buduje periferní podobu sociálního přežívání z míst, kde se nespěchá, což nekonečné chůze i jízdy stvrzují, ale hrdinovo trpné čekání v obchodním středisku už hraničí s obyčejnou provokativní manýrou. Přesně se v něm odráží snaha o "jinakost", která však pouze napodobuje módní vlnu vyloženě festivalových výtvorů. Totéž platí pro hereckou stránku filmu. Coby osobitá sbírka lidských typů jeho obsazení účinkuje, nicméně neherci prostě nehrají, jenom existují. Nejvěrnější okamžiky se totiž odehrávají takřka beze slov, za mrazivé ranní mlhy na vinici, kde chlapec cvičí svého svěřence "Drž! Pusť!" Sousedské vztahy přes plot jsou věcně praktické, příbytky chudé, bezčasí líné, jazyk česko-slovenského pomezí promíchaný a vybydlené romské čtvrti vděčné pro filmařskou šablonu, podle níž si Západ dělá představu o zuboženém východu Evropy. Nechybějí plakátové banality jako vulgární hospodská zášť vyjádřená nápisem Romům vstup zakázán, nemluvě o přehnané "spontánní" reakci okolí. (08.10.2020)