Královská hra

Časy kdy jsem pohrdal našimi televizními inscenacemi jsou snad už dávno prýč. Tohle byla láhůdka kde se za minimálních prostředků rozehrál velmi zajímavý příběh o jedné zajímavé hře. Herecké výkony pana Hrušínského, Munzara a Hančince byly skvělé. Happyend mi udělal radost, ale přece jenom jsem mu moc nevěřil. Ve knize prý dopadne všechno trochu jinak, čemuž se vůbec nevidím. Určitě zkusím i experimentální zpracování z roku 1963. (14.08.2019)

"Já říkám, že určitý druh inteligence přináší trable a je zdraví škodlivý." Tak jako měl Hemingwayův Stařec svou rybu, tak měl Zweigův (a Hubačův) Dr. Kleibert svého Spitze-Čentoviče. Anebo ještě spíše samotné šachy, záchranu i prokletí mysli. Šachy tu působí jako droga, které se chce závislý člověk zbavit. Nerad používám superlativů, ale toto byla scénáristická a herecká hra stejně dechberoucí jako ta šachová. Scéna, kde Munzar jako Kleibert popisuje Růžkovi své věznění na gestapu je obrovsky silná a dokázala mě naprosto rozložit, přestože při ní nebylo ani zmíněno jediné přímé fyzické násilí. Jen nezměrná prázdnota oddělující člověka od světa a následně i od svého vlastního vědomí. A Hrušínský? Vedle jeho Čentoviče je podle mě i taktéž jeho Kopfrkingl jen příštipkář, a to přitom tento šachista zřejmě nikdy nepoužil fyzické násilí. Zatímco Kleibert byl obklopen samotou nucenou, Čentovič sám sebe obklopil svou představou moci srážející vše, co se jí postaví do cesty, i když k tomu volí šachové partie. (27.11.2016)

„Nemožnost zapomenout, prý znamená neschopnost žít.“ . . . Tak na tuhle královskou hru, kterou jsem si s odstupem času vychutnal snad už počtvrté, zapomenout rozhodně nelze. Mistrovské konverzační drama vycházející ze slavné Šachové novely Stefana Zweiga povyšuje východiskový motiv šachové partie do osobitých paralelních významů. Na protichodných stranách hracího stolku se ocitají nejen dva lidé různého statusu (zkušený profesionál verzus amatér-samouk), ale skrze dva načrtnutné lidské osudy proti sebe bojují také lidská krutost, záliba v porážkách a utrpení druhých (což jsou vlastnosti, které stělesňuje velmistr Čentovič) a na druhé straně vytrvalost, statečnost a schopnost čelit veškeré této krutosti. Režisérka Valová úspěšně vsadila na dva vynikající herce, jejichž spolupráce se v Královské hře stává i menším hereckým soubojem: Rudolf Hrušínský přímo minimalistickým způsobem ztvárňuje krutého a chladného cynika, což je typ postavy, v jakém se už několikrát v minulosti naplno zabydlel (viz. Pasiáns nebo Spalovač mrtvol) a jakou už dávno mistrovsky ovládá. Naproti tomu Luděk Munzar, jehož diváci ve filmech s tématem kolem 2. světové války vídavali povětšinou v negativních rolích gestápaků a jiných nacistů (např. Vyznavači ohně nebo Ta chvíle, ten okamžik) se tentokrát zhosťuje postavy z opačné strany barikády a vstupuje do hry v psychologicky daleko složitější postavě bývalé oběti fašismu, doktora Kleiberta, jemuž se hrůzostrašné prožitky z války vracejí v podobě nočních můr a s nejistotou i odhodlaností se chopí příležitosti vyspořádání se s vlastní tragickou minulostí. Třetího protagonistu doplňuje Petr Haničinec, jenom minimálně zaostávající za svými kolegy. Jedinečný charakterní souboj, jedinečný televizní film, jedineční herci a skutečně hluboké poselství. „Pokaždé, když na téhle planetě zvítězí slušný člověk, mám pocit, že jsem vyhrál i já...“ 95% (04.12.2020)

Skvělý případ nacistické oběti a mučeného geniálního Žida a naproti tomu přítele a konfidenta nacistické strany a rovněž geniálního ruského hráče šachu. Ti dva se srazí na jedené lodi do USA a při společné bitvě nenechají jeden druhého vydechnout a rovněž tak i divák sledující neúprosný souboj pravdy s arogancí a děsivou lží!!! (28.07.2008)

Československá televizní inscenace podle předlohy S. Zweiga a je zcela výjimečná, neboť vypráví pozoruhodný příběh z šachistického prostředí. V úvodu se divák seznamuje s životními osudy obou hlavních aktérů a vrchol snímku je jednoznačný : šachový souboj mezi arogantním, cynickým a amorálním velmistrem Čentovičem a amatérem Dr. Kleibertem, mužem s podkopanou psychickou stabilitou. Výraznou postavu nepřemožitelného Čentoviče ztvárnil československý herecký poklad R. Hrušínský, jehož herecký výkon byl jako vždy geniální. Hrušínského kamenný výraz nejen během královské hry, ale i během strohé konverzace, stojí rozhodně za zhlédnutí. Protějšek na druhé straně stolu, bývalý nacistický vězeň (L. Munzar), jenž se ve vězení pro ukrácení nekonečných hodin naučil nazpaměť slavné partie šachových legend a uvedl svou šachovou mentální paměť do stavu naprosté dokonalosti, se ukázal býti velmi nepříjemným soupeřem. Jako bývalý šachový nadšenec nemohu hodnotit jinak a skládám poklonu oběma hercům za šachovnicí. (04.07.2013)