Žaluji

Takové Na západní frontě klid pro náročného diváka. Smutné je, že k 98 let starému pilíři francouzského impresionismu, milníku světové kinematografie a v širším slova smyslu jednomu z nejlepších filmů všech dob není u nás možné sehnat ani české nebo slovenské titulky - J'accuse! Původní verze filmu měla údajně mít 3 hodiny, ale tato zrestaurovaná verze s o něco kratší metráží je pro snímek a jeho příběh plně dostačující. Ještě musím zacitovat jednu z hlavních myšlenek filmu: "Když se dva rivalové v lásce mohou usmířit, proč dva lídři nemohou?" Dámy a pánové, tohle je perla pod silnou vrstvou prachu. (15.04.2017)

Svým způsobem je to až neskutečně děsivé, až z toho chvílemi mrazí v zádech, ale za horor bych tento film nepovažoval. To bychom museli zahrnout, každý třetí protiválečný film taky do tohoto žánru. Co se mu musí uznat, je jeho naturálnost, až z toho těžkne žaludek. Proměna vojáka je zde vyobrazena velmi dobře, a to že se film natočil sotva 1 rok po 1. světové válce mu muselo dodat na atmosféře. Divák pro zhlédnutí musí být v určitém rozpoložení a potřebuje patřičnou atmosféru, jako kulisa k sobotnímu obědu se tento film skutečně nehodí. film neztratil mnoho na své atmosféře. Herecké výkony jsou vynikající a závěrečná scéna mrtvých vojáků, kteří se jdou podívat na své pozůstalé, jestli nezemřeli zbytečně, dělá z filmu nezapomenutelné dílo. Francouzi mají tu nevýhodu, že jeden ze svých prvních válečných filmů, už nikdy nepřekonají. (04.09.2012)

„Jean začal chápat, že nebyl jediný, kdo Edith miloval…“ Žaluji je výborný protiválečný film. Avšak jeho pacifistické vyznění spolu s důrazem na hrůzy a důsledky války (gradující v posledních cca 45 minutách) a slušně zpracovanými a sestříhanými bitevními scénami kupodivu nejsou to nejsilnější na filmu. Tím je příběh o 2 mužích a jejich lásce ke stejné ženě, a pak postavy samotné. Edith dostává skutečný psychologický rozměr až po „poznamenání válkou, Jean toho, dokud jen „trapně“ píše básničky (které jsou naštěstí řešeny jen obrazem a ne slovem), také zpočátku moc nenabízí (naštěstí nezůstane „přizdisráčem“ dlouho), ovšem tatík (lehce zelný mozek nostalgicky vzpomínající na minulost, avšak také milující svoji dceru a toužící po opětovném připojení toho prokletého „Alsaska-Lotrinska) a Francois (temperamentní myslivec se sklonem k tvrdším praktikám, žárlivý ale zcela oprávněně, s trochu zvrhlým smyslem pro humor, ale jinak statečný a milující chlap) člověka zaujmou hned od prvního seznámení s nimi. Každopádně sledovat pozvolný vývoj vztahu manžela a milence (stupňující se už od prvního takřka zázračného podání ruky na frontě) je maximálně poutavé. A místy dokonce i překvapivě zábavné, přičemž kruté scény smrti se pravidelně vyvažují právě úsměvnými scénami (Němci dovolující si manžela rušit při korespondenci, veteráni vášnivě bojující na mapě, rivalita soků na bojišti přenášející se domů na tchána a matku atd.), i když z některých současně mrazí (Francois Jeanovi zasněně povídá o Edith a přes rameno mu visí boty mrtvého spolubojovníka). Až necelá poslední hodinka je už téměř čistě vážná, špinavá a bezvýchodná. Navíc proložená hororovou linkou, ta mě ovšem bohužel zklamala svým moralizováním (kritika slabostí normálních lidí mi přišla mimo vzhledem k tomu, že jinak po celou dobu film žaloval na válku a ty, kteří ji způsobili, to stejné si ale myslím i o lynčování poloněmecké holčičky ostatními dětmi). K tomu byl samotný konec už dost natahovaný, já osobně bych závěrečný střih uvítal už při památné a dojímavé scéně v nemocnici. Proto zůstanu pouze u silných 4*, což mě vzhledem k takovým cca 3/4 filmu docela dost mrzí. Tak či tak mě Abel Gance stejně jako u pozdějšího Au secours nezklamal. (01.06.2015)

Mám pocit, že u těchto starých (stoletých) filmů se už přesně vědělo, jak do nich zavést a nechat působit nejnovější vymoženosti techniky. A fimařský pokrok vidím v postupném zbavování se těchto technických fines (pokud se ovšem nejedná o počítačovou imaginaci, žánr fantasy, který mě stejně úspěšně míjí. Nechci však mluvit o technologii, ale ani o - v podstatě dojemném - příběhu; spíš o historickém pozadí filmu, na kterém byly jednotlivé události nanášeny. A tím je Pyrrhovo vítězství Francouzů v 1. světové válce, a tedy zánik Francie jako politické a kulturní velmoci. Pozn. 1: Provolání (Žaluji či obžalovávám, ale lépe obviňuji, považuji za provolání) "J'accuse!" se ve filmu vyskytuje mnohokrát, např. i po přirozené smrti matky Jean Diaze, který vzápětí vede ruku malé Angele připsaní tohoto provolání. Je to vlastně stále jen Jean Diaz, který je tím takžka posedlý. Co však toto provolání (poselství) ale znamená - nechceme-li připustit, že je tu naivně až primitivně obviňována "válka a její pošetilost" (všiml si toho i Eodeon "protiválečný apel svádí vinu za masové vraždění na virtuální pojem válka") - na to musíme nejspíš přijít sami; a obávám se, že to nebude snadné. Závěr filmu samozřejmě mnohé napoví, ale je to všechno? Pozn. 2: Přibližně 20 let před tímto filmem se pod podobným sloganem vyádřil (k Dreyfusově aféře) Émile Zola. Jeho, zde spíš obvinění, je ale (vzhledem k textu) mnohem jednoznačnější a konkrétnější.... Závěr: Film se vyznačuje velice inventivní režií, a neuvěřitelnými herecký výkony (nejen an tuto dobu)- (21.10.2017)

Téměř tři hodiny dlouhý protiválečný film na minimu postav představuje herecký koncert o přerodu člověka od počátku války po její skončení, a je to neuvěřitelný zážitek. Co začíná jako milostný trojúhelník, kde postavy jsou velmi jasně charakterizované, se mění na příběh o přátelství, přechází do epizody o cti a končí žalobou války jako takové ve scéně s padlými vojáky. Ústřední trojice je brilantní, stejně jako ostatní důležité postavy a ačkoliv Gance používá k navození pocitů různé prostřihy, obrazy a jiné imaginace, v tomto snímku to nijak nevadí. (16.12.2022)