Súkromná vojna pána Wilsona

Charlie Wilson's War je perfektne podana satiricka komedie kloueban s daramatem a nepeknymi obrazky z Afganistanu. Hansk i Hoffman podavaji vynikajici vykony, prvni jmenovany perfektne vystihl hlavni postavu, takze jsme hodne dlouho vahal, jestli tri hvezdicky nebo ctyri. Nakonec jsem pro ty tri, protoze prvni hodina byla bombasticka a sarkasmem preplnena, ale ta druha uz sklouzavala nevim presne kam, ale ten smer semi moc nelibi :) 7,5/10 (03.03.2008)

Mike Nichols byl pro mě jednou z mála jistot na filmovém nebi, kde jsem vždycky předpokládal čtyři až pět hvězdiček. Jednou ale zklamání přijít muselo. Soukromá válka pana Wilsona připomíná na první pohled pěkný bazén, který láká k zaplavání, abyste při vstupu do vody zjistili, že má hloubku tak 40 cm. Nic přitom nepomáhá, že je voda příjemně teplá a bazénový design vypadá na jedničku. Na satiru je to málo chytré a analytické, na komedii zase málo vtipné. Aspoň já měl ten problém, že jsem se zjevným snahám o komické prvky smát nedokázal. Jediná opravdu zajímavá postava byl agent CIA s nadhledem zahraný Philipem Seymourem Hoffmanem. Tom Hanks je sice spolehlivý, ale scénář, který považuju za hlavní slabinu filmu, mu neumožnil rozvinout jeho herecké schopnosti. Po celou dobu stopáže jsem se lehounce nudil už proto, že zobrazované události mi byly dobře známé z daleko fundovanějších zdrojů. Celkový dojem: 45 %. (03.11.2016)

"Hanks si našiel Wilsona." Žartujem pri spomienke na jediného Hanksovho spoločníka vo filme Trosečník. Hanksa trošku dlhšie nebolo, preto som sa celkom tešil na tento film. No, určite to nie je film, na ktorý sa pohrnú davy, ale keď prehĺtnete prvých 20-30 min., kde sa film iba rozbieha a nevadí vám trošku politiky, tak máte vysokú šancu, že sa zabavíte a popri tom vám film udelí vzdelávaciu lekciu z nedávnej, neslávnej ruskej invázie v Afganistane. Fakt, až neuveriteľný príbeh tohto výnimočného kongresmana. Výborné herecké výkony a hlavne zaujímavý P.S.Hoffman. 80% (03.02.2009)

Ještě jednu lajnu a jdu hlasovat aneb Kterak Američané neberou politiku na lehkou váhu. Aarona Sorkina řadím zásluhou Studia 60 k nejschopnějším scénáristům dneška a je to jeho vyšperkovaná hra se slovy a jejich mocí, nikoliv Nicholsova režie, kdo zde hraje první housle. Bráno z opačného konce, nedovedu si pro tuto prudce konverzační látku představit vhodnějšího režiséra. Nichols umí každý rozhovor pojat jako povídku s nečekanou pointou (např. první setkání Wilsona a Gusta). Ví, kdy zabrat kterou tvář, aby to ve výsledku vzbudilo smích. Ten budí také pár nešikovaných náběhů na akční scény, během nichž alespoň dáte na chvíli odpočinout svým uším, v případě titulků spíše očím. Na zevrubnější představování postav skrze nějaké flashbacky a traumata z dětství nezbývá (nepočítáme-li příhodu a panu Hazardovi) prostor. Chcete-li lépe poznat nejhanebnějšího amerického národního hrdinu, přečtěte si nějaký životopis, tahle břitká satira pojímá věci v obecnějším měřítku. Všechno závisí na lidech. Na lidech, kteří vítězí jenom pro pocit vítězství. Na lidech, se kterými se snadno manipuluje, ale těžko vyjednává. Celá záležitost vypadá jednoduše, dokud nezačnete řešit jednotlivé morální aspekty. Archaismus „morální“ ovšem není na místě. Nejlépe to pochopil cynický agent CIA bručounského typu a řeckého původu Gust Avrakatos, jehož ztvárněním, vyčuhujícím nad rámec přihrávače vtipů, potvrdil Philip Seymour Hoffman svou pozici nevyzpytatelného, přesto pokaždé skvělého herce. Podobných soukromých válek jiných pánů Wilsonů, kteří umí říct „ano“, když je třeba, svět vede a povede spousta a třebaže v nich jde o celkem vážné záležitosti, potěší, jakou srandu si z nich dokáže udělat hrstka inteligentních lidí v Hollywoodu. (Black Box.) 80% (08.02.2008)

60% - Takovémuto filmu by prospěla tak o půl až třičtvrtě hodiny delší stopáž. Na důkladné prokreslení motivace k těm setsakramentsky důležitým činům, na detailnější pohlédnutí do nitra třem hlavním postavám. Ne, že by Hanks, Robertsová a Hoffman hráli špatně, právě naopak, herecky to zvládli na jedničku, jenže člověk se s nimi nedokázal sžít, byli moc povrchní. Vinu vidím v té proklatě krátké stopáži. Způsobila, že se vše na plátně odehrávalo stylem: "šup, šup, šup!", aby toho za co nejkratší dobu stihli říct co nejvíce. Utrpělo tím to nejlepší... (02.10.2008)