Ponyo z útesu nad morom

Hajao Mijazaki naštěstí není jedním z těch, kdo považují pojmy dětský a dětinský za synonyma. Díky tomu tato animovaná dobrodružná pohádka není o nic menším filmovým zážitkem než ostatní mistrova díla. Navíc tu asi vážně funguje nějaká magie, protože jsem doslova cítil příliv pozitivní energie. A něco takového jsem právě potřeboval. Takže tisíceré díky! (09.01.2014)

Noční můra z Howlova hradu se stala skutečností a velký mistr zřejmě ke stáru našel své druhé dětství. Jenomže v dětství se příběhy hezky prožívají, ale špatně vymýšlejí. V první polovině se mi Ponyo ještě líbila, bylo to hezké, barevné a pořád tu byly narážky na něco neznámého, co se snad rozvine v děj. V druhé půlce ovšem přišlo ono Howlovské vystřízlivění, kdy se děj nekoná a všechno se jen změní v přecukrovanou limonádu, kdy se mají všichni moc rádi. Postavy mění svoje charaktery tak, aby byly ještě sladší než v první polovině, žádná gradace, žádné napětí. Znatelná věc z hlediska příběhu je absence jakékoli sebemenší záporné postavy, vím o tom své. Dobré a zlé jsou relativní pojmy, a když je všechno z cukru, bez toho, abyste poznali hořčici, se vám cukr rychle zají; nejde postavit pěkný příběh bez něčeho záporného, bez opěrného bodu. To, co ve snímcích studia Ghibli vždycky působilo jako ambrózie, tedy splynutí poetičnosti a slušného stupně uvěřitelnosti, je tu k nenalezení, ze záplavy, která nejspíš musela vyhladit 50% světového obyvatelstva (ano, vím, že by se to nehodilo do příběhu, ale taková věc musí bliknout v hlavě i každému dítěti, co se aspoň jednou v životě koupalo) mají všichni upřímnou radost a málem z toho neudělají národní svátek. Když se objevily titulky, tak jsem si pomyslel, konečně. Asi už se nikdy nedočkáme snímků tak kvalitních, jako se u Ghibli tvořily dříve. Tohle je pohádka tak přepohádkovaná, že bych ji doporučil dětem tak ve věku 3-4 let, a ano, to sám o sobě není kaz - mně ale 3-4 roky už dávno nejsou. A proroctví na závěr, jestli autor udrží linii, příští snímek bude japonská verze Teletubbies a jestli se tak bude i předem tvářit, bude se už muset obejít bez jednoho věrného diváka. (10.07.2009)

Rek bych jeden z tech slabsich Miyazakiho filmu, i kdyz ja nebyl nejak odvarenej ani z jeho vrcholnejch kousku. Pribehove bych rek, ze v prvni polovine tady vlastne ani zadnej pribeh neni, v druhy sice je, ale popravde receno, je to cely takovy nejaky zmateny a nedomysleny. Animace je v podstate jako vsechny Miyazakiho animaky, coz znamena silne jednoducha, ale ma svy kouzlo. U tohohle animaku jde ale o neco jinyho, o povedenou misty pohodovou, misty naopak napinavou atmosferu. A to Miyazakimu vychazi na vybornou, takze to ty 4* da. (18.07.2011)

Prvních pár minut je orgasmus pro oči. Ale takových požitků, už mi Myiazaki připravil spoustu a často byly spojeny i s lepším příběhem. Ponyo se sice slibně rozjíždí, ale po chvíli se projeví jeho slabina, nezajímavý příběh. Střed filmu je přeslazené něco, u čeho mám dojem, že už jsem několikrát viděl. Jakoby už Myiazaki neuměl překvapit. Ale animaci a kresbě nelze vytknout ani popel. Podmořské scény jsou krásné, kreslený oceán působí ještě krásněji než ten ve Finding Nemo, ale to na takový silný zážitek jaký jsem měl u Laputy, Naušiky, Totora, Kiky, Mononoke nebo Cesty do fanatzie nestačí. (02.03.2009)

Jak již z mnoha koutů zaznělo - nejslabší Mijazaki, jakého jsem zatím viděla a to jsem ho viděla téměř celého. Skoro bych i řekla, že u tohoto filmu docházely síly, trošku se vykrádalo z vlastního díla a nebyla vůle dotáhnout film k něčemu napínavému. Ona v podstatě i Kiki je pohodový příběh, kde se moc neděje, ale vidíme u ní vývoj apod. To zde chybělo. Nic se vlastně nestalo, pokud nepočítáme drobnosti jako vstání babek z vozíků. Malá mořská víla bez zla, padouchů, ale zato s pětiletými. Barevný poklidný příběh, který je sice Mijazakovský, ale jakoby bez duše. (05.10.2016)