Pokánie

Možno trochu preceňovaný ale krásny príbeh o láske s občasnou tendenciou mierne skĺzavať do nudy. Scéna na pláži je úžasná a záver musí dojať snáď každého ale to nestačí na to, aby som tento príbeh označil ako bezchybný. Réžia, kamera, hudba na jednotku a práve tieto aktíva často zachraňujú aj menej vydarené pasáže, ako je napríklad stredná časť o hľadaní odpustenia kde sa až na onen dlhý nestrihaný záber nedeje takmer nič podstatné. Joe Wright je pritom schopný režisér a podobné veci by si mal vedieť ustrážiť. (02.02.2008)

Jedno malé nedorozumění, jeden nesprávný dopis, jedno pošetilé dítě, jedno křivé svědectví a jedno obrovské utrpení vytvoří příběh, který chytne za srdce. Škoda jen, že se vedle výtečné Keiry postavil James. Ačkoli proti tomu herci nic nemám, neseděl mi k ní a kazil mi atmosféru. Když u jeho srdce rvoucích scén nebrečím, tak je někde problém a tentokrát jsem si jistá, že v mém přijímači to nebude :o) Jinak je Pokání stejně jako Pýcha a předsudek z režisérského a hudebního hlediska u mě na jedničku :o) klap, klap :o) (19.07.2010)

Scénář: Christopher Hampton .. Když jsem před dvěma lety odcházel nadmíru spokojen z kina z filmu Pride & Prejudice, tak jsem si k milované herecké hvězdě Keira Knightley přidal jméno ještě jedno, tehdy úplně nové - režisér Joe Wright. Jeho nový projekt, dokonce se zmíněnou herečkou, se tak automaticky ihned po anoncování zařadil mezi mé vůbec nejočekávanější. Pravda, čekání bylo dlouhé (několikrát odsunutá česká premiéra mne donutila vzít těsně před koncem roku za vděk s projekcí jen na vlastním domácím kině - doplněnou po premiéře i o klasickou kino projekci), ale čeho jsem se na jeho konci dočkal se jen stěží popisuje. Emocionální koncentrát té nejlepší současné (evropské) filmařiny, vizuální lavina nádherně nasnímaných scén, citlivě skládaná kresba příběhu (místy může působit seřazení jistých scén podivně, ale po skončení vám nezůstane jediná z nich neobjasněná a všechny mají v ději své pevné místo), prostě stěžejní filmový zážitek roku 2007 a že takových letos mnoho nebylo. Keira Knightley předvádí opět svůj osobitý herecký koncert a jen podtrhuje zaslouženou první příčku v oblibě. Tyto role jsou pro ní jako stvořené, dámy z vyšších/staroanglických kruhů zvládá bravurně. Prostoru sice nemá tolik, protože v příběhu vystupuje jen na několika místech, ale každé políčko zaručeně rozjasní ještě o něco více než to dělá pan režisér. Její herecký partner, James McAvoy, na tom naštěstí není o nic hůře a s Saoirse Ronan / Romola Garai dotváří stěžejní trojúhelník postav. Atonement se rozprostírá pomalu, stejně jako když údery psacího stroje zaplňují prázdný list papíru, ale v okamžiku, kdy stroj utichne a všechny stránky se spojí v celek tak silně působí. Kde končí možnosti příběhu o lásce, tam nastupuje um filmařského tvůrce a kde končí oku lahodící obrazy nastupuje úchvatný hudební doprovod Dario Marianelli. A přestože není Atonement po celou dobu bezchybné, na konci ten blahý pocit dokonalosti přesto nejspíš mít budete. 90%. (27.12.2007)

Silný milostný příběh na pozadí druhé světové, kterému nepřálo štěstí, kvůli falešnému obvinění ze znásilnění. Konec mě definitivně emocionálně odzbrojil a celý film ve mě zanechal velmi silný dojem, což se u mě zas tak často nestává. Keira Knightley a James McAvoy zahráli více než přesvědčivě a jen potvrzují, že jsou obrovskými přísliby do budoucnosti. Joe Wright se po Pýše a předsudku definitivně zařadil mezi nejlepší režiséry současnosti a nemůžu se dočkat jeho dalšího film The Soloist. Při absenci nominace Amerického gangstera držím palce Pokání, aby získal sošku nejen pro nejlepší film (opět nechápu nominace pánů z Akademie, kde je nominace pro Wrightovu režii???)....... (28.01.2008)

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici). Samozřejmě, je to jen můj osobní problém, ale myslím si, že pár nezasažených se nás asi najde. A nebude to náhoda. [6.5/10] (03.02.2008)