Pokánie

Scénář: Christopher Hampton .. Když jsem před dvěma lety odcházel nadmíru spokojen z kina z filmu Pride & Prejudice, tak jsem si k milované herecké hvězdě Keira Knightley přidal jméno ještě jedno, tehdy úplně nové - režisér Joe Wright. Jeho nový projekt, dokonce se zmíněnou herečkou, se tak automaticky ihned po anoncování zařadil mezi mé vůbec nejočekávanější. Pravda, čekání bylo dlouhé (několikrát odsunutá česká premiéra mne donutila vzít těsně před koncem roku za vděk s projekcí jen na vlastním domácím kině - doplněnou po premiéře i o klasickou kino projekci), ale čeho jsem se na jeho konci dočkal se jen stěží popisuje. Emocionální koncentrát té nejlepší současné (evropské) filmařiny, vizuální lavina nádherně nasnímaných scén, citlivě skládaná kresba příběhu (místy může působit seřazení jistých scén podivně, ale po skončení vám nezůstane jediná z nich neobjasněná a všechny mají v ději své pevné místo), prostě stěžejní filmový zážitek roku 2007 a že takových letos mnoho nebylo. Keira Knightley předvádí opět svůj osobitý herecký koncert a jen podtrhuje zaslouženou první příčku v oblibě. Tyto role jsou pro ní jako stvořené, dámy z vyšších/staroanglických kruhů zvládá bravurně. Prostoru sice nemá tolik, protože v příběhu vystupuje jen na několika místech, ale každé políčko zaručeně rozjasní ještě o něco více než to dělá pan režisér. Její herecký partner, James McAvoy, na tom naštěstí není o nic hůře a s Saoirse Ronan / Romola Garai dotváří stěžejní trojúhelník postav. Atonement se rozprostírá pomalu, stejně jako když údery psacího stroje zaplňují prázdný list papíru, ale v okamžiku, kdy stroj utichne a všechny stránky se spojí v celek tak silně působí. Kde končí možnosti příběhu o lásce, tam nastupuje um filmařského tvůrce a kde končí oku lahodící obrazy nastupuje úchvatný hudební doprovod Dario Marianelli. A přestože není Atonement po celou dobu bezchybné, na konci ten blahý pocit dokonalosti přesto nejspíš mít budete. 90%. (27.12.2007)

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

(1001) "I gave them their happiness." Ne, ne, ne, ne, ne. Nejdominantnější emoce, která mnou cloumala cestou z kina, bylo rozčílení. Totální rozčílení kvůli postavě Briony, která zachraňuje jen a pouze sebe a ani po desítkách let si to není schopna přiznat. A díky tomu jsem měla film v paměti zapsaný jako prázdný a povrchní a urážlivý, ale co je asi více důležité, tak také jako jeden z těch filmů, na který jsem ještě stihla jít s mojí maminkou do kina. Díky tomu jsem mu dala šanci mě při druhém promítání přesvědčit, že v něm přeci jenom je. A potom se k tomu přidala vášnivá a dobře podložená obhajoba mojí kamarádky, která poukazovala na formální stránku toho, že Wright minimálně jako stroječek velmi přesně ví, co dělá. A posledním argumentem je ten způsob, jakým Benedict Cumberbatch řekne: "You have to bite it." Takže jsem film po letech vzala na milost a už v něm jsem schopná zachytit širší škálu emocí. (12.03.2008)

Opět nádhera, Joe Wrighte, 2:0 pro tebe. Poslední třetina sice působí ZDÁNLIVĚ poněkud kostrbatým, nesourodým dojmem (zejména vkládáním Brionyních životních momentů), ale záverečné rozhřešení tomu dá smysl a emočně člověka rozseká, přestože náhlé zasazení do současnosti působí poněkud rušivě. Díky bohu za Joe Wrighta, který do kin vrátil svým způsobem vyprávění jakousi starosvětskou krásu a eleganci, s emocemi, které vyvolávají příjemné mrazení v zádech. Velmi mě překvapil James McAvoy, který od doby nesympatického floutka v ´Last King of Scotland´ prodělal osobnostní proměnu až v zde charismatického mladíka, kterému jsem věřil každé gesto a Keira Knightley? Přes její lehce anorektický typus mám pro ní slabost, film od filmu herecky roste a její tvář zde vyzařovala noblesní krásu hvězdy stříbrného plátna předválečné éry. Hlavní hudební motiv mi pak pořád zní hlavou a vyhánět ho z ní určitě nebudu :o) (26.12.2007)

Příliš přeceněná romance, která nevyvolává tolik emocí jak si myslí, ale spíše velké rozčarování. Snímek mi připomněl divadelní hru mající tři dějiství. První je o rozvratu vztahu sluhy a dcery bohaté rodiny, který zapříčiní její hloupá a naivní sestra, která však moc dobře ví, co dělá. Tato část je skvělá až přímo úžasná, hlavně její hudba, která nemá naprostou chybu a dokazuje čeho je dnes hudební skladatel schopný. Obsahuje výborné herecké výkony, hlavně mladičké dívenky, která změní osudy několika lidem. Celé vizuální pojetí v první části nepřekáží a dobarvuje umělý svět bohatých. Druhá část je o dopadu rozvratu jedné lásky. Technicky skvěle zvládnuté, konečně režisér představuje i několik nádherných záběrů a jeden dlouhý bez jediného střihu. Tento moment už trochu nudí svou "neoriginalitou", ale přesto je kvalitně vytvořen a potěší. Bohužel tato část je nudná a nic se v ní prakticky neděje kromě hledání odpuštění. Poslední díl je už sám o sobě malý vtip. Do snímku se moc nehodí a celý film podle mě sráží. Nechci a nebudu spoilerovat, ale překvapí vás to je jisté, ale možné i zarmoutí jako mě. James McAvoy je skvělý jak jen může být, Keira Knightley mi není tak příjemná jako v jejím předchozím snímku Pýcha a předsudek a na závěr je tu milé překvapení, Saoirse Ronan, která je naprosto skvělá a strká všechny ostatní do své maličké kapsičky na boku šatiček. Pokání je velký film, barevný a technicky krásně zvládnutý, ale prázdný a to hlavně vzhledem k pocitům, které ve mě nevyvolává příběh (od polovičky snímku) a ani postavy. Nepřesvědčivé postavy, které nejsou pravděpodobně chybou herců, ale scénáře a režie, vedle divného závěru ve mě nechávají průměrný pocit z nevydařené šance jak se stát filmem roku. PS: je mi jasné, že se najdou všichni Ti poeticky a citově naladění, kteří na tento film nenechají dopustit, přeji jím to, ale podle mě hodně ztrácí na objektivnosti, protože tento film není dokonalý a je dost přeceněný. Doufám, že mu brzy dám druhou šanci, nejlépe v kině, a přesvědčím se zda mám pravdu či první shlédnutí na mém malém monitoru bylo pouze mým nepochopením autora. "Omluva, ať je sebekrásnější a obsáhlejší, nikdy nevrátí čas." (31.12.2007)