Obsahy(1)
Dramatizace románové kroniky bratří Mrštíků zachycuje ve shodě s předlohou životní osudy obyvatel vesnice Habrůvky během jednoho roku – lásky, nevěry, smrt i narození. Vyprávění je členěno podle ročních dob a s nimi spojených svátků. Moravská vesnice, její nářečí, písně, kolorit bez krojů, ale s vnitřním propojením krajiny a společenství lidí, s jejich hříchy, radostmi a těžkostmi před divákem defilují v jedinečném režijním plánu a s výtečnými hereckými výkony protagonistů Národního divadla. Miroslav Krobot před čtvrt stoletím na velké scéně dokázal svůj režijní i autorský talent (režie a dramatizace), který zúročil v posledních letech především v Dejvickém divadle, i ve filmu (Díra u Hanušovic). Obdivujme herecké výkony Borise Rösnera, Johany Tesařové, Josefa Somra, Josefa Vinkláře, Miroslava Etzlera, Václava Postráneckého, Barbory Kodetové, Kateřiny Burianové, Jany Preissové a mnoha dalších v jednom z vrcholných představení pražské první scény devadesátých let. (Česká televize)
(viac)Recenzie (15)
Bratři Mrštíkové uměli popsat věrně venkov. A přidali k tomu osudy jednotlivých obyvatel takovým způsobem, že mi to hned připomnělo Furianty. Miroslav Krobot je velmi dobrý režisér, ale na druhé straně je třeba přiznat, že pracoval s vynikajícími herci. Každý druhý byl v té době už legendou. Trochu jsem se obával, že téměř tři hodiny mě doslova zničí. Ani minutu jsem se však nenudil a představení to bylo zajímavé. Dnes už Mrštíkové mohou působit spíše jako přírodní úkaz nebo svědectví o době. To je však zároveň druhá věc. Právě s hrou Naši furianti srovnávám a musím říct, že se mi zdá, že druhá jmenovaná je údernější a více útočí na naše bránice a lépe popisuje národní vlastnosti a povahy. ()
Skvostná inscenace Miroslava Krobota je výsostným důkazem, že realistické drama při vší své "realističnosti" může fungovat. V podstatě jednouduchý příběh - zato plný specifických figurek jedné vesničky, které utváří kolorit a duší genia loci. Herecky i režijně zvládnuté na totální hodnocení. Záznam inscenaci neubírá její sílu a dokonale tak dokumentuje energii, která rvala ducha na kusy... ()
Asi jediným důvodem pro odskok z filmu na divadlo byl jeden z největších pokladů české literatury: vesnická kronika bratří Mrštíků, podávající zprávu o stavu české vesnice v 18. století kmprimovanou do jednoho roku. Co mě k ní táhne a po léta přitahuje, je zřejmě její nadčasovost. Dívalo se mi na to celkem pěkně, (důležitá) chybějící místa jsem si doplnil z četby. A tak mě asi nejvíc zajímalo, jak si Boris Rösner poradí s rolí neblahého Cyrila Rybáře. Během doby jsem si na něj celkem zvykl, přestože se domnívám, že Cyrilův charakter plně nevystihnul. ()
Mrštíci? Starosvětský venkov? A přesto aktuální..... Osobně preferuji spíše komornější divadelní kusy, ovšem zde těch náhodných tří hodin u TV rozhodně nelituji. Tolik skvělých hereckých velikánů (a jejich nevšedního umu) na jednom jevišti.... zkrátka kecla jsem si na zadek, seděla, seděla a vnímala cosi, k čemu bych se dobrovolně v knižní podobě zcela určitě nedonutila. ()
Divadlo v televizi je vždycky trochu problém. Divadlo má jiné výrazové prostředky než je běžné u filmu. Zatímco film podle scénáře si připravuje jednotlivé obrazy, záznam divadelního představení má omezené možnosti práce s kamerou a zvukem, je mnohem obtížnější udělat detail, práce se světlem - všechno je podřízeno scéně. Prakticky je možný jen jediný možný áběr - směrem od publika, dodatečný sestřih není možný. Nafilmovat divadelní představení aby z něj byl i slušný film je prakticky nemožné. Mám ráda divadlo i film, film na obrazovce divadlo z hlediště. ()
Reklama