Bournovo ultimátum

|| Scenár: Tony Gilroy, Scott Z. Burns, George Nolfi / Story by Robert Ludlum | Hudba: Based on The Bourne Ultimatum by Robert Ludlum | Produkcia: Frank Marshall, Patrick Crowley, Paul L. Sandberg| Distribúcia: Universal Pictures | Štúdio: Kennedy/Marshall, Ludlum Entertainment | Rozpočet: 110 miliónov $ | Tržby: 442,824,138 $ || (13.08.2011)

Sympatický zakončení jedné velké ságy, která nám dokázalo, že Matt Damon umí fakt docela dobře hrát, i když si ho pořádně z jinejch filmů nepamatuju, a že k němu sedí Moby stejně tak jako hrnec na prdel. Kvalitu si série nesnížila, pořád je kvantum hodně dobrý akce, ale ten příběh trošku stagnuje. Kolik se toho událo v prvním díle se pak zpucuje ve druhým a třetím díle, takže se ve výsledku nic extra zajímavýho neděje, a když už jo, tak jsou to většinou zbytečný kecy, protože je stejně jasný, že Jason za chvíli zase bude zdrhat, za ním to bude bouchat, občas se přimotá Franka Potente, která to i v mrtvym stavu dokázala uhrát i v tohle díle a prostě pořád je na co koukat. Plnej počet jako jedničce stejně nakonec nedám, protože mě ten příběh prostě uhranul v prvním díle, kde to mělo nápad, a zbytek se jenom na původní myšlence vezl. (04.07.2010)

Začátek se rozjede tak, jak se od režiséra čekalo. Greengrass 'pouze' pokračuje v jízdě, nakopnuté druhým dílem, což si však všímavější divák nejpozději ve třetině uvědomí. Mix pocitů ohledně nějakého setrvačníku, který snad nemá co nabídnout, však rozmetá akce v Maroku, kterou se rychlost nakopne na 120%-ní výkon, jenž se zběsile žene napříč kontinenty, aby přikoval diváka do křesla v dechberoucí akci a dějových zlomech odkrývající Jasonovu minulost. Celý svět to čekal, ale výsledek odsouvá všechna očekávání mimo hranice představivosti a ač se všichni (zaslouženě) budeme klanět Greengrassovi za to, že akční thriller bude mít ještě pár let nejvýraznější synonymum v osobě Jasona Bournea, poklekněme nakonec před samotným Mattem Damonem, jelikož až napotřetí si můžeme plně uvědomit, že je to vlastně on, kdo tuhle roli 'udělal'. (17.08.2007)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

// A jsme ve finále. Nic netrvá věčně a tak po letech i tenhle kousek začínám vnímat maličko jiným způsobem, než jak tomu bylo dřív. Co jsem dříve totiž přehlížel, mě dnes tak trochu bilo do očí a z čeho jsem se radoval, mě dnes už spíš unavovalo. Režie je sice od druhého dílu díkybohu klidnější, zato scénář tady šel definitivně do kytek, spolu s otravně všudypřítomnými flashbacky, nevýraznými made-up záporáky, prapodivnou logikou a s vyjímkou Londýnského nádraží i zoufale nevyužité akce. Ne, nemyslím si, že s Greengrassem je Bourne silnější. Tahle látka měla bohužel skončit jedničkou, nebo se vydat směrem dopředu. Takhle jen cestujeme zpět a zpět a... mě už to moc neba. (30.11.2015)