Bournovo ultimátum

Završení trilogie se mi líbilo asi nejvíc. Je ještě propracovanější, napínavější a akčnější. Sice tu už tu není takové to kouzelné tajemno z Agenta bez milosti, ale flashbacky osvětlující minulost diváka nutí být ještě více napjatým a toužícím se dozvědět, jak to teda vlastně bylo. K technické stránce (možná to nebylo vždycky úplně nejpřehlednější, ale celkově mi kamera nevadila) a samotnému příběhu nemám co vytknout. Sice to nebude úplně čistých 5*, protože některé akční scény znovu balancují na hraně stylovosti a uvěřitelnosti, ale Bourneovo ultimátum si je v mých očích přecejenom zaslouží. (20.03.2011)

Naprostý a nedostižný nářez, který sice bezmezmě těží z předchozích dvou dílů, ale všechno dotahuje ad absurdum. Greengrass by mohl o dynamické a civilní režii přednášet a Matt Damon definitivně JE Jasonem Bournem. Bez jakýchkoli pochyb splynul se svojí rozervanou postavou dokonale a ten tam je neurovnaný pocit z Limanova "pilotu". Pokud bychom se bavili o tom, jak má vypadat moderní a inteligentní thriller současnosti, pak nezbývá než si přehrát Ultimátum od první do poslední vteřiny. Je to film, při němž si za a) nevydechnete b) nevzpomenete, že tohle všechno už tu bylo. Prostě proto, že je to tak skvěle provedené, že ty předchozí pokusy neradno vůbec počítat. (17.03.2008)

Upozornenie: Komentar moze pre niekoho obsahovat pripadne SPOILERY. Bourne comes home. Pozadie príbehu je oproti predchodcom ešte viac kondenzované a aj dôležité body predostiera ako čistý fakt. Ultimatum je najosobnejším dielom v zmysle koncentrácie na Bournovu osobu a jeho cesty k cieľu. Výsledkom je film, ktorý pripomína vystrelený šíp letiaci k terču - bez prestávky v konštantnom napätí viaže na seba veľkolepé akcie, ktoré nedajú vydýchnuť. V tomto smere si film zaslúži absolutorium. Atmosferická hudba Johna Powella skvelo graduje obraz v každom zábere v dobre známom (mierne umiernenom, ale stále atraktívnom) Greengrassovskom štýle, aby v dvoch najvypätejších okamihoch úplne stíchla, čím drvivé nárazy na divácke emócie čisto iba obrazom ešte viac posiluje. Záver síce zaváňa klišé "ako ukončiť trilógiu", ovšem v Jasonovom prípade ide o krásne doťuknutie jeho príbehu, ktorý v troch dejstvách bolo radosť sledovať a ostáva iba veriť, že chamtivá ruka producentov ho už po vzore CIA konečne nechá na pokoji... ;-) Odísť treba v najlepšom. PS: Škoda nevyužitého Scotta Adkinsa - nielen v Undisputed II. dokazuje, že mu to vyýborne "kope i udiera". [Kontrolná projekcia] (05.08.2007)

Tolik jsem se na tento film těšil a naštěstí jsem se nezklamal a byla to opravdová bomba! Matt Damon potřetí a potřetí výtečně. Tato série jde kvalitativně nahoru a možná škoda, že Damon se od případného čtvrtého dílu distancoval. Pro něj možná dobře, ale co my fanoušci? Co mi malinko vadilo byly neskutečně rychle střídané záběry, které trochu narušovaly pozornost. A to samé co mi vadilo u předchozích dílů. Necelé dvě hodiny je skutečně málo. Ale jinak výborný superakční film s mým nejoblíbenějším hercem! (08.05.2009)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)