Zmeškaný hovor

Opäť síce len kopírka ako väčšina vtedajších amerických počinov, ale čo na tom, určite lepšie ako pozerať stále tie isté japonské ksichty a to nie som rasista. V prvopočiatkoch som kedysi ich filmy uprednostňoval pred americkými a britskými, ale potom, ako sa v každom objaví "kvázi" desivé dievčatko s trhaným pohybom, už mi to začalo liezť na nervy a americká alebo európska tvár to aspoň trochu zpozerateľní. (28.05.2016)

Nelek sem se, nebál sem se a nudil sem se. První verzi tohohle hororu, sice neznám, ale ani nějak netoužim jí poznat, protože tohle se neprezentuje jen slabým zpracováním, ale i slabým příběhem, kterej je taková směska Nezvratnýho osudu, Kuhu a možná ještě dalších podobných hororů. Jenže tomu bohužel naprosto chybí atmosféra, ale i nápaditost a početnost zabíjení, takže z toho vyleze akorát tak nuda, snad jen na konci se dá mluvit o nějakým jakž takž napnutí, ale to je tak všechno a tak mi zbylo to jediný na co se dalo koukat, což byla Shannyn Sossamon, což ale nebylo zas tak špatný (12.04.2008)

Nezvládnutá direct-to-dvd duchařská uspávačka a jednoznačně nejhorší remake asijského horroru. Místo atmosféry a napětí jen změť nepovedených zrychlených záběrů, nefungujích lekaček, digitálních stonožek, trapných rozplizlých přízraků a prkenných postav s bledou hubou. Miikeho solidní originál je proti téhle srágoře ultraděsivé veledílo, na které aby si divák vzal plenky. Zapomeňte na nepříjemné smrti v čele s vrcholným zpřelamováním kostí v televizním studiu, tuhle scénu Američané přetavili v trapárnu. Jejich tvůrčí bezmoc dokládá jedna smrt jakoby obšlehlá z Final Destination aneb duch svářečem a pyrotechnikem. Ještě že naši distributoři vystavili tomuhle shitu stopku. V kině tak nebude mít nikdo pocit, že právě spláchl stopade za vstupné do kanálu. (13.04.2008)

Měli jsme tu už leccos. Vraždící videokazety, vyšinuté dětičky. Horory ze země vycházejícího slunce u nás zdaleka nejsou neznámé, navíc s nimi tentokráte přichází i věhlasný kult Takashi Miike, respektive americký remake jeho duchařiny z roku 2003. No, a ano, jde o další prašivý příklad komerční vypočítavosti. Ostatně za poslední tři, čtyři roky tvůrci populárního žánru jakoby nevnímali naléhání publika a neustále si jedou na stejné notě. Originalita je ta tam, máme tu jen stále ty stejné kvílivé pazvuky, stále ty stejné rádoby „děsivé“ postavičky, které musejí mít enormní radost z toho, jak stále ty stejné postavy nelogicky jednají. Tentokrát padla volba na vskutku sympatickou Shannyn Sossamon, která se ocitá mezi bandou dementních přátel (aaah, dokonce vysokoškoláků) a tu a tam se od někoho z nich ozve zlověstné vyzvánění, které předznamenává, že ten, kdo hovor přijme, si to pěkně odskáče. A tak docela frekventovaně vybafne nějaký ten bubák, brzy to celé omrzí, přičemž tvůrci netuší, jak má to i tamto na diváka zafungovat. Prakticky neznámý režisér Eric Valette jakoby si talent i smysl pro napětí nechal doma ve Francii. Hřebíčkem do rakve jsou pak primitivní dialogy a dosti unylé tempo, takže i těch pětaosmdesát minut jsou místy utrpením!! OK, uznávám, že tak hrozné to zase nebylo, ale já si vždycky myslel, že film má především bavit.. (17.04.2008)

Tak si tak říkam, co budou Amíci dělat, až přestanou Japonci točit horory. Zmeškaný hovor se zařadil mezi mnohé remaky japonských originálů a nutno dodat, že z mého pohledu to není remake nepovedený. několikrát mi naběhla husí kůže, bubáci působili opravdu strašidelně a třeba scéna v opuštěné nemocnic zdecimované požárem stojí fakt za to. Vyššímu hodnocení tak brání ústřední dvojice - tradičně prkenný Burns a pro mě překvapivě nijaká Shannyn Sossamon. 60% (27.01.2011)