Světlo století

stretnutie s týmto filmom bolo pre mňa - stretnutím s iným svetom - ba nie! stretnutie s týmto svetom, ale s celkom iným pohľadom naň. bol to pre mňa veľmi významný filmový zážitok - nebol intelektuálny, nebol zábavný či relaxačný - bol mystický, transcendentálny - pretože tento film je plný mystiky, plný "svetla", je to neskutočne pôsobivá meditácia . . . o svete. (29.05.2010)

Weerasethakulov svet podivností mám rád. Jeho hrdinovia sú stále rovnaký. Miesta zaznamenané vo filme sú nám rovnako z jeho predchádzajúcich filmov známe. Veľká miera akejsi snovosti spôsobuje absenciu výraznejšieho príbehu a je to skôr mozaika rôznych scénok z ktorých každá nesie v sebe určitú impresiu. 2 rôzne pohľady totožných situácií z drobnými náznakmi zmeny narúšajú aj to málo čo nám film predostiera ako pevné body a posúva rovinu hlavne ku koncu len k vnímaniu prezentovaného.. kde je obraz podporený éterickou hudbou a výpovedná hodnota filmu je tým pádom naklonená k stovke rôznych interpretácií. Oproti jeho predchádzajúcim filmom trochu slabšie. Stále ale kvalitka. Posledný taneček pobavil. (26.06.2016)

Příspěvek do košaté litertury "doktoři a pacienti". Viděno sice z trochu jiného pohledu nebo dokonce více pohledů, ale to není postatné. A protože to není můj první Weerasethakulův film, jsou i momenty překvapení, které obvykle bystří mysl, mizivější. Z tohoto filmu mě nejvíce zaujaly dialogy, zvláště mezi thajskými muži a ženami, na evropské poměry nemyslitelnými. Ještě víc by mě možná ale zajímaly dilogy mezi thajskými muži a evropskými ženami, místem dění bych ponechal Thajsko. Možná by to šlo redukovat pouze na dialog Apichatponga Weerasethakula s Ursulou von der Leyenovou, mohlo by to být i v thajštině. I tak by bylo na co se dívat. (11.05.2023)

Tenhle film jsem si od Weerasethakula nechal jako poslední a jak se mi potvrdilo, udělal jsem dobře. On je to hodně zajímavý film se zvláštní poetickou a chvílemi až mystickou atmosférou a přitom příběh má dost jednoduchý. Vlastně tam nejde o nic jiného, než že se v nemocnici seznámí doktor a doktorka, kteří pak následně začnou spolu chodit. Celé je to ale natočené velmi osobitým, atmosférickým a podmanivým způsobem, který je typický skoro pro všechny Weerasethakulovi filmy (a nejpůsobivější podle mě je buď v Lásce z Khon Kaen, nebo v Tropické nemoci), takže ta hodina čtyřicet "o ničem" vám uteče jako voda. A to přesně na filmech tohoto režiséra mám rád, a ve Světle století, společně s Tropickou nemocí, je ta atmosféra nejvýraznější. Střídají se zde scény vtipné (mnich u zubaře), romantické (první "rande") i mysteriózní (záběry soch, předposlední scéna), všechno to ale funguje dohromady. Sice opět nedokážu říct, jestli tím Weerasethakul chtěl říct něco víc, nebo Světlo století založil jen na perfektní filmařině a podmanivé atmosféře. Jelikož ale já na atmosféře jeho filmů tak trochu ujíždím a Světlo století mě skoro nenudilo, dokonce bych ten film označil jako pozitivní, a tak nemám problém mu dát 4*. Co se ale Weerasethakulových ostatních filmů týče, Tropická nemoc mě ale dostala přece jen o něco málo víc (a to se věnuje mému ne zrovna oblíbenému tématu) a v mém osobním žebříčku by tenhle film byl až na druhém místě. 4* (08.04.2020)

"Nějaký zážitek ve smyslu zápletky, příběhu, to v mých filmech nepůsobí. Takže je lepší nechat film plout okolo vás [...] Můžete i spát." Pokud jsem měl z něčeho po projekci tohohle filmu radost, pak je to fakt, že jsem naplnil režisérovy instrukce. Celou dobu plynul film okolo mě a dvacet minut jsem i spal. Možná jsem nedostatečně vnímavý k thajské představě o filmové transcendenci (jak tak čtu místní komentáře), ale pro mě bylo Světlo století, na něž jsem se mimochodem moc těšil, jen nevalné ochotnické představení s nulovou rytmizací záběrů, které vynikalo především permanentně rozoostřenou kamerou. Ještě jednou budu citovat režiséra (a vezmu si to k srdci): "Lepší je od filmu nic neočekávat..." (03.08.2011)