Listy z Iwo Jimy

Veľmi sa mi tento film pletie s Vlajkami našich otcov (2006). Dokonca sú z rovnakého roku a oba od Clina Eastwooda. Obom som dal rovnaké hodnotenie. Oba sú v niečom lepšie, v niečom horšie. Aj táto snímka má niekoľko zaujímavých momentov. Jednak si vážim, že Američania (respektíve Clint) chceli urobiť film, ktorý de facto oslavuje Japoncov v americko-japonskej vojne. To sa často nestáva. Uvidíme, kedy my urobíme pochvalný film o Slovenskom štáte. Na druhú stranu, nemôžem si pomôcť, ale Japonci sa mi vo filme v určitých momentoch zdajú príliš hrdinskí. Oni aj boli, ale keď tretíkrát nejaký veliteľ vytasil meč a s krikom sa rozbehol proti guľometu, bolo toho už moc. Na jednej strane veľmi pekná kamera (filtre robia úžasnú atmosféru), na druhej strane pramalá akcia a nevyvážená fyzika. Ale Clintov vojnový film sa jednoducho nedá neodporučiť. (05.03.2019)

Bez debat jeden z nejlepších protiválečných snímků, který se kdy zjevil na plátnech kin. Eastwood si nehraje "na vojáčky", na ty "hodné a zlé", ale jeho náhled na válku je mnohem komplexnější. Jeho film je jedním z mála, který nahlíží na vojáky ´Osy Berlín-Řím-Tokyo´ i z lidské stránky (v tomhle ohledu z těch "vlaštovek" před ním si vzpomínám třeba na Vilsmaierův ´Stalingrad´, nebo emotivní závěr ´Nebeských jezdců´) a demýtizuje zažitý pohled na řadové japonské vojáky coby bezcitné válečné kreatury s hlavou plnou kamikadze. Jedno na které straně konfliktu stojíte, bavit se s kamarádem o rodině, vtipkovat, mít strach ze smrti a pochybnosti o smyslu války, to všechno jsou lidské pocity pro všechny stejné a lhostejno v jaké uniformě schované. Eastwood vypráví příběh úsporně, ale každá minuta tu má své místo a některé scény - hromadná sebevražda, rozhovor Barona se zraněným americkým vojákem, zastřelení zajatců, i ta scéna se psem - patří mezi nezapomenutelné. A proč to nepřiznat, při čtení dopisu od maminky zemřelého zajatce se mi hnaly slzy do očí, v Eastwoodově mistrném podání se zkrátka podobným momentům těžko ubránit. Jestli vám připadaly vyumělkované, tak vám už není pomoci, to už "civalovatíte":o). Je pak z filmu zcela jasné, že největším nepřítelem ve válečném konfliktu není bojovník z nepřátelené strany, ale nesmyslné rozkazy blbce v uniformě nadřízené šarže. Jinak bojové scény mají říz, přestože se Eastwood chválabohu nesnaží být co nejvíc efektní (na rozdíl třeba od Spielberga v závěrečné bitvě v ´Ryanovi´) a charismatický Watanabe v mých očích film od filmu roste v Pana herce. Při vší úctě k mému oblíbenci Martymu a jeho ´Skryté identitě´, jasným oscarovým vítězem je opět v mých očích "železný dědek" Clint a jeho citlivý, empatický majstrštyk. Průměrné hodnocení na IMDb - 8.3/10 - mnohem více vypovídá o jeho skutečné hodnotě, než zde na csfd. A nemyslím si, že půlka hlasů tam je od Japonců :o) (23.05.2007)

Když na ty spoře oděný a vyjukaný japonský kluky vyběhlo tucet ozbrojených amerických mariňáků se zbraněmi a dokonalou vojenskou výbavou, vyvstala mi v hlavě myšlenka, která napadla snad každého, kdo má srdce a duši. Proč tahat do války lidi, kteří žili obyčejným životem, zbraň drželi v ruce jen když stříleli po ptácích na poli a vlastně ani pořádně neví za co bojují? Za vlast? Dost chábá výmluva. To je spíš taková nevinná lež, která má zamaskovat imbecilitu a neschopnost těch nahoře. Kdyby o osudu všech lidi rozhodla šachová partie mezi zmiňovanými "nadlidmi", bylo by to prospěšnější.__ Tak jako tak, historie je neměnný fakt. Slouží k ponaučení (leč málokdo si je toho vědom!) a k uvědomění si toho, že náš život se může změnit jedním lusknutím prstů. Ti kluci z Iwo Jimy byli za hrdiny. Byli připraveni na to, že tam prostě umřou ("Proč děláme zákopy, když tu stejně všichni pochcípáme?"). A právě to vědomí muselo být šílený. Dopisy nejsou ani tak o epických bitvách, jsou spíš sondou do duší těch vojáků, kteří nevěděli, co mají vlastně dělat. Eastwood si toho byl vědom a naservíroval film, který -možná není dokonalý- ale z pohledu čistě laického můžu říct, že mi dal hodně. To, že život je stabilní asi jako domeček z karet, je tím pravým impulzem pro mě! Takže raději žít než umřít (navíc pro lidi, kteří si to vůbec nezaslouží). Peace! (25.04.2009)

Četl jsem knihu, kterou se Clint a scénáristé inspirovali, a musím říct, že jsem si všechno představoval tak, jak mi to ve filmu bylo nakonec naservírováno. Dopisy z Iwo Jimy jsou bezpochyby jeden z nejlepších "novodobých" válečných filmů, které jsem viděl.__P.S. Určitě si sežeňte soundtrack - ale pozor, je příšerně návykový a z hlavy ho jen tak nedostanete. (20.09.2007)

Jestli jsou Vlajky o tolik horší než Dopisy (jak se povídá v zámoří), tak bych u nich pravděpodobně umřel. Ale moc tomu nevěřím. Eastwood má řemeslo pořád v ruce a Dopisy vykazují dle mého stejné nešvary, o nichž jsem slyšel z ohlasů na pohled z americké strany (v Americe dost možná na místní publikum funguje úcta k nepříteli a k jiné kultuře). Těžce přepálenou stopáž bych skrouhl klidně o hodinu, a to po sugestivní scéně s granáty, která by po obsahové stránce bohatě obhájila celý film včetně ultradlouhé expozice. Krom zajímavé epizodky s dezertéry se dál už jen ředí "japonský kodex cti" a na deset dalších způsobů se variuje frustrující vědomí toho, že císařův voják nemusí za každých okolností vyhrát, ale rozhodně se nesmí vrátit domů. Možná by mě víc bavilo koukat se na nějakého toho Evropana nebo Amíka, jak je nucen "bezdůvodně" chcípnout - pod Eastwoodovým vedením jsem do duší vojáků nepronikl, jejich řádky z dopisů ve mně nerezonovaly. Navíc sekvence se psem, raněným mariňákem a pak i samotný konec už přesahovaly snesitelnou úroveň protiválečné scenáristiky, v níž se s plakátovými momenty pracuje účelně v zájmu míru a demilitarizace - tohle už bylo nad plán, tak aby i malé děti pochopily nesmyslnost bojůvek. Díky alespoň za charismatického Kena Watanabeho a ohromující útoky letadel. PS: Kromě zvuku nemají Eastwoodovy filmy letos v Oscarech šanci. Del Toro a Scorsese prožijí asi moc hezký večer. (05.02.2007)