Listy z Iwo Jimy

Konečně jsem mohl vidět válečný film z japosnké strany. A nutno dodat, že si Eastwood poradil na výbornou. Skvěle přiblížil japonskou mentalitu a zároveň demytizuje japonské vojáky jako čisté zlo. Režiér poukzauje na to, na co jiš spousta válečných filmů, že vojáci jsou obyčejní kluci atd. Myslím jen, že některé retro vzpomínky si mohli tvůrco odpustit, zejména v závěru působí rušivě. Eastwood je borec a to, že natočil takovouto poklonu o japonkých vojácích, jen dokazuje, jaký je to člověk. (26.05.2008)

Clint Eastwood je zkušený a vysoce profesionální řemeslník amerických filmových studií a ještě se myslím nestalo, že by mě nějakým filmem vyloženě zklamal, ale ještě se taky nestalo, že by mě nějakým snímkem přivedl do varu. Představuje obvykle sázku na jistotu, je ukázněný, ale většinou i předvídatelný. Neříkám, že Dopisy z Iwo Jimy jsou špatný válečný kousek, jen mám pocit, že z uvedené látky se dalo vytěžit víc. Na tomhle ostrůvku se odehrávaly nejúpornější boje na tichomořském válčišti, kdy síla drtila sílu a urputnost se střetávala s urputností, a na to, jak intenzivní ta bitva byla, jsem toho skutečně vzrušujícího ve filmu příliš neviděl. Překvapivá a filmově chutná byla snad jen scéna popravy dvou japonských zajatců, jinak mě po emocionální stránce Eastwoodův výlet do historie 2. světové války nechal spíš chladným. Celkový dojem: 60 %. (26.10.2008)

Odkdy byli Japonci zfanatizovaní vojáci? Od dob, kdy do jejich vod připluli Amíci a zabíjeli i ty co se vzdali, takže si za to vlastně mohou sami. I když z velké části přispěla i politika země a její vysocí důstojníci. Přitom to byli lidé stejní jako každý jiný, plný soucitu, lásky ale i hrdosti a vzdoru. Tak nějak jsou zobrazováni v tomto filmu od režiséra, který nato kolik mu je let, točí jako o život a točí opravdu dobré filmy, i když tento se neobvykle vyjímá. Přiznám se, že jsem se ze začátku solidně nudil a ani bitvy nebyly nijak velkolepé. Přesto se to ve druhé polovině zvrtne, ale jiným směrem, než byste čekali a než válečné filmy obyčejně zaujmou, tedy hlavně po psychické stránce věci. Jen si představte, že jste na ostrově, který musíte bránit až do své smrti, se kterou počítáte stejně jako Santa Clause se svými soby. I tak Vám dvě a půl hodiny šedivě smutný příběh o věrných vojácích svému císaři na konci vyrazí dech, možná chvílemi naštve srdceryvnými scénami, ale fakt je, že toto je prostě dílo, které se ve válečných filmových dějinách ještě neobjevilo a tak je tu něco, co Vás na první pohled dokáže zaujmout a rozesmutnit zároveň. --- Jsi pořádný voják ! - Ne pane jsem obyčejný pekař (11.04.2007)

Jestli jsou Vlajky o tolik horší než Dopisy (jak se povídá v zámoří), tak bych u nich pravděpodobně umřel. Ale moc tomu nevěřím. Eastwood má řemeslo pořád v ruce a Dopisy vykazují dle mého stejné nešvary, o nichž jsem slyšel z ohlasů na pohled z americké strany (v Americe dost možná na místní publikum funguje úcta k nepříteli a k jiné kultuře). Těžce přepálenou stopáž bych skrouhl klidně o hodinu, a to po sugestivní scéně s granáty, která by po obsahové stránce bohatě obhájila celý film včetně ultradlouhé expozice. Krom zajímavé epizodky s dezertéry se dál už jen ředí "japonský kodex cti" a na deset dalších způsobů se variuje frustrující vědomí toho, že císařův voják nemusí za každých okolností vyhrát, ale rozhodně se nesmí vrátit domů. Možná by mě víc bavilo koukat se na nějakého toho Evropana nebo Amíka, jak je nucen "bezdůvodně" chcípnout - pod Eastwoodovým vedením jsem do duší vojáků nepronikl, jejich řádky z dopisů ve mně nerezonovaly. Navíc sekvence se psem, raněným mariňákem a pak i samotný konec už přesahovaly snesitelnou úroveň protiválečné scenáristiky, v níž se s plakátovými momenty pracuje účelně v zájmu míru a demilitarizace - tohle už bylo nad plán, tak aby i malé děti pochopily nesmyslnost bojůvek. Díky alespoň za charismatického Kena Watanabeho a ohromující útoky letadel. PS: Kromě zvuku nemají Eastwoodovy filmy letos v Oscarech šanci. Del Toro a Scorsese prožijí asi moc hezký večer. (05.02.2007)

Dopisy z Iwo Jimy na mě jako celek příliš nezapůsobily. Snaha ukázat Japonce jako obyčejné lidi, která sbírá u ostaních body mě osobně ničím neohromila. Přeci je úplně jasné, že to jsou stejný lidi jako američani, rusové i němci, že se bojí smrti, že myslí na svou holku a že mají války po krk. Nepopírám, že některé scény mají obrovskou sílu, třeba hromadná "granátová" sebevražda a v kontextu vyznění tohoto filmu mě osobně vzala scéna, jak jde vojín s kýblem hoven a v tom amíci začnou ostrov odstřelovat a on má největší strach, aby se kýblu z hovnama nic nestalo, díky předchozí výhrůžce svého velitele. Bohužel tyto jednotlivé scény nedokážou dát dohramdy stejně silný celkový tvar, protože jsou mezi ně vloženy příliš rozveklé pasáže. Daleko větší dojem na mě udělaly vizuálně bezchybně natočené válečně scény. Myslím si, že kdybych si přečetl pár dopisů z Iwo Jimy rozemlelo by mě to mnohem více. (17.09.2007)