Protektor

TO JE NĚJAKÁ BEZPEČNÁ NEBEZPEČNOST. Ten Protektor za těch třináct let vůbec nezestárl, naopak. Trochu o "české povaze" a hodně o tom, že v mnoha dobách je "okupace ochrana." Skvostné dialogy, dobová Praha inscenovaná v podstatě v pár ulicích a přesto je to tak hodnověrné. Trochu váhá možná jen Marek Daniel, ale to už je jen malá chyba. Navíc ta vynikají hudba od Midi lidi! 90%. (13.10.2022)

Když si žárlivý český srábek vezme židovskou provokatérku a do vztahu jim začne kecat nejslavnější malíř pokojů Adolf se svými pohůnky, je teoreticky zaděláno na zajímavý film. Teoreticky... Zpracování mi přišlo jako velkorysejší TV inscenace, monochromatický vizuál... budiž, herecké výkony až na jednu výjimku průměrné, postavy a jejich osudy mě absolutně nedojímaly a "hudební" doprovod pro mě byl o málo snesitelnějším ekvivalentem skřípaní nehtů o tabuli. Chápu, co se Marek Najbrt snažil sdělit, mně však v první řadě chybělo tempo a citové propojení s figurkami v područí protektorátu. Kdyby hlavní hrdinové skončili pověšení za koule/kozy v průvanu, nehnula bych ani brvou. Oči mi od TV obrazovky stále sklouzávaly ke stránkám tématicky příbuzné, ovšem mnohem přitažlivější a na emoce bohatší knížky "Spěšný vlak CH.24.12.". Nein, Mein lieber CSFD Nutzer, "Protektor" mě nenadchnul. 58% (09.05.2011)

Příjemně stylizované semtam nůďo. Jednoduše strukturovaná alter hudba trochu na škodu. Nechytlo mě to za srdce. Těžko ale říct, jestli za to nemůže ohrané téma, ač originálně podáno. Nejednoznačnost a nezaškatulkovatelnost jednotlivých postav a jejich vzájemných vztahů bavila hodně. Systém si to tak krásně se všema vláčí. Někdo vydrží dýl, někdo zuby zatnout nedokáže vůbec.. někomu se to hodí do krámu. Ono to člověka těžko emočně vyždíme, když od rána sleduje volby a nade všechna očekávání jejich výsledek (a upadaný prasečí hlavy) kontruje pocit myši v pasti hrdinů filmu. Hip! (29.05.2010)

Nemůžu říct, že by se mi film vyloženě nelíbil, ale nemůžu ani říct, že bych byl v jakémkoli ohledu nadšený. Plně se shoduju s výhradami mých oblíbených uživatelů flankera.27 nebo Phobie. Podle mého jde o čistokrevný průměr, navíc vzhledem k nedostatku financí a možná i filmařské invence spíš televizního charakteru. Pomáhá tomu protektorátní téma a motiv židovské genocidy, ale to už jsou náměty zpracované mnohokrát v minulosti a často i lépe. Jenom nezbývá, než si povzdechnout - pokud jde o jeden z nejoceňovanějších polistopadových snímků, podle mnohých nadšených komentářů pak dokonce o vrchol, pak je to se stavem české kinematografie ještě vážnější, než jsem si myslel. Jana Plodková je zajímavá a neokoukaná, její stylizace do postavy prvorepublikové filmové hvězdy celkem přesvědčivá, ale to je na velký filmový zážitek málo. Celkový dojem: 60 %. (14.05.2011)

… A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH. Atraktivní prostředí jak Československého rozhlasu, tak tehdejšího hraného filmu je současně pracovištěm rozhlasového redaktora a rychle vzlétající herecké hvězdy. Klíčový film, který by ji byl býval nepochybně posunul vzhůru do vysněné kariéry, má však dvě osudové slabiny: premiéra „filmu ve filmu“ připadá již naplno do událostí kolem vznikajícího protektorátu a oba jeho hlavní hrdinové jsou nadto židy. Manžel odmítne svou choť opustit, ale cena, kterou zato oba platí, je stále neúnosnější: hrbení poznenáhlu přechází do přímé kolaborace a viditelných projevů zbabělosti. Vášnivá a poněkud exhibicionistická herečka se naopak odmítá podřizovat sílícím projevům rasové segregace a perzekuce, do nichž jí tlačí i za cenu postuůného vzájemného odcizování manžel, aniž si však naplno uvědomuje jejich dosah a své smrtelné ohrožení. Příběh, který vrcholí událostmi kolem druhé heydrichiády, přináší zlom v dosavadním chování obou protagonistů. Skutečnost, že režie důsledně i důkladně spolupracovala s kvalifikovanými odborníky-historiky a více či méně beze zbytku respektovala jejich doporučení, se projevila v přesném postižení protektorátní atmosféry, v polarizaci postav i událostí, v objevení celé palety takéexistencí té doby. Jako zvlášť silný znak díla lze uvést jeho „nehappyendovitý“ závěr, který svádí oba rozvaděné manžele znovu dohromady a propůjčuje jejich závěrečné katarzi nadčasový rozměr odboje i rezistence najednou v gestu, které je svou naléhavostí současně prvkem nadčasovým a a současně přesahem do následného klasického, rozporuplného vývoje, jenž přetrvá i do dalších desetiletí našich moderních dějin. Již zmíněnou potenciální klasičnost tohoto filmu mladých pro mladé zesilují dále špičkové výkony představitelů nejen hlavních, ale značné části tzv. vedlejších rolí a pozoruhodně invenční hudební složka. Deklarované oscarové aspirace filmu se za tohoto stavu věci jeví jako oprávněné a plně zdůvodnitelné. (28.09.2009)