Protektor

Po druhém zhlédnutí s klidem prohlašuji, že se jedná nejen o nejlepší český polistopadový film, ale pro mě osobně i jeden z nejopojnějších kinozážitků letoška, který je - stejně jako VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ - o vztahu skutečnosti a fikce a - stejně jako HANEBNÝ PANCHARTI - o kinematografii (tj. i produkci a promítání) dané doby. Nejedná se o další chcípáčkovský český film a na nedávnou minulost a jedince v ní se nenahlíží smířlivě, s porozumění: hrdinové mění role a nosí masky (oproti AMERICKÉM GANGSTEROVI ale nikdo nedojede na svou žánrovost, nýbrž na svou neochotu či neschopnost hrát různé role a vydávat se za někoho jiného), historie je zde traktována skrze média - film a rozhlas. Na rozdíl od (výborného) NORMALu, u kterého je styl taktéž nositelem různých významů, není PROTEKTOR formální nápodobou filmů či trendů dané doby: přestože typologie písma i způsob záběrování (většinou velké celky, polocelky a detaily, figurativní střihová metoda záběr-protizáběr při dialozích) by tomu nasvědčoval, film se vůči prvorepublikovým a protektorátním snímkům vymezuje. Děla to prostřednictvím řeči - jak té filmové (nespolehlivý flashforward v úvodu, paralelní střihová skladba dominující vyprávění, svícení, kdy se postavy ztrácejí v pološeru, ahistorická elektronická hudba, důmyslné užití diegetických zvukových efektů, na jejichž podnět reaguje kamera, popř. dialogy či monology předznamenávající následující scénu), tak jazykem postav (viz stylizované promluvy postav filmu ve filmu a autentická řeč ve filmu samotném). Nečekejte ale slast z podlehnutí iluze (VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ) či potěchu ze síly filmu schopného přepsat historii (HANEBNÝ PANCHARTI), protože tohle cinefilní vyznání, zahalené kouřem drog, je zničující: plátno reflektující počínání protagonistů je exploatováno a obraz vybělen, z mrtvých jsou jen stíny a hudba (rytmizující dění) a zvuk utichnou. 10/10 (21.09.2009)

Po příchodu do kina jsem tajně doufal, že to bude výborný film. A moje přání se splnilo. :-) Atmosféra (a beznaděj) tehdejší doby na mě dýchala snad z každého záběru, příběh byl napínavý, vztah hlavních protagonistů víc než uvěřitelný, stejně tak obě postavy dobře napsané a zahrané a pak sice smutný, ale zároveň krásný konec. Za zmínku stojí velice orginální a zajímavá zvuková a stejně tak obrazová stránka s prostřihy s koly. Bohužel mě nenapadají ta spávná slova, abych vystihl své pocity z tohoto filmu, tak to zkusím vyjádřit aspoň plným počtem *, ikdyž si uvědomuju, že trochu nadhodnocuju. (11.11.2009)

Takže teď už nám chybí jen film o smějících se bestiích, nebo se příští rok bude rovnou točit o „srali na něj mouchy“? Kdoví? Každopádně se jistě bude líbit, pokud technicky bude na výši, obsahově bez nápadu a poselstvím opět jen o poprsí. Protektor jest prý filmem bořícím klišé o životě v 1. republice, formálně inovační, herecky nadprůměrný, odvážný atd. Ovšem, fakta jsou trochu jiná, odehrává se v letech 1938-1942, nikoli na pozadí, ale přímo v soukolí událostí, které vrcholí atentátem na zastupujícího říšského protektora. Pakliže bych se měla posadit z polopaticky podané informace, že lidé fungující v oficiální kultuře druhorepublikové a protektorátní, se ve svém soukromí věnují sexu, dokonce podvádějí a nemluví vždy spisovně, žila bych zřejmě někde ve skleníku. Co mi bylo sděleno dále? Vycházející kino hvězda nosí paruku. Hm. Promítač může být zloděj, fetišista a feťák. Hm. A co dál? Nic. Hm! Naopak, čemu jsem musela čelit? Zneužívaní několika raritních archivních materiálů, které dodnes neexistují ve své původní podobně v širokém povědomí, takže nemohou mít pravý účinek v hraném filmu. Je to zejména post atentátní Aktualita a animovaný Hurvínek, v druhém plánu pak bez ladu a skladu ustřižený kus Směrů života. Vezmu-li dále v úvahu, že Jana Plodková neumí mluvit do filmu a velké množství vedlejších rolí obsadili komici typu Poláška nebo Budaře, je mi teskno. O vyloženě trapných momentech Ornestově ani nemluvě… Schválně, kolik z vás zná práci Járy Beneše? Dále tu bohužel straší naprosto neuvěřitelná Sandra Nováková a štěkne si i Petra Nesvačilová. Sandra ani nehraje, pouze stejně jako hlavní hrdinka ukáže hrudník. Veškeré reálie přelomu 30. a 40. let jsou neskutečně umělé a věrohodné asi jako vyholené temeno Marka Daniela, který jako jediný se svým výkonem blíží označení herce. Přesto by ani v jeho případě nezaškodila výraznější práce na zvolených replikách. Za cele akceptovatelný výkon považuji výlučně světlé momenty Richarda Stankeho, který si i s němčinou poradil bravurně. Fiktivní film Druhý život a jeho šlágr Když zavřu oči s ústředním refrénem o růžovém kukátku pak celku nasazuje jasné parohy. Jestliže filmová hrdinka Hana natáčí variaci na film Karla Špeliny, samotný Protektor by byl rád, kdyby dosáhl umění Medeotti-Boháče. (21.06.2010)

… A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH. Atraktivní prostředí jak Československého rozhlasu, tak tehdejšího hraného filmu je současně pracovištěm rozhlasového redaktora a rychle vzlétající herecké hvězdy. Klíčový film, který by ji byl býval nepochybně posunul vzhůru do vysněné kariéry, má však dvě osudové slabiny: premiéra „filmu ve filmu“ připadá již naplno do událostí kolem vznikajícího protektorátu a oba jeho hlavní hrdinové jsou nadto židy. Manžel odmítne svou choť opustit, ale cena, kterou zato oba platí, je stále neúnosnější: hrbení poznenáhlu přechází do přímé kolaborace a viditelných projevů zbabělosti. Vášnivá a poněkud exhibicionistická herečka se naopak odmítá podřizovat sílícím projevům rasové segregace a perzekuce, do nichž jí tlačí i za cenu postuůného vzájemného odcizování manžel, aniž si však naplno uvědomuje jejich dosah a své smrtelné ohrožení. Příběh, který vrcholí událostmi kolem druhé heydrichiády, přináší zlom v dosavadním chování obou protagonistů. Skutečnost, že režie důsledně i důkladně spolupracovala s kvalifikovanými odborníky-historiky a více či méně beze zbytku respektovala jejich doporučení, se projevila v přesném postižení protektorátní atmosféry, v polarizaci postav i událostí, v objevení celé palety takéexistencí té doby. Jako zvlášť silný znak díla lze uvést jeho „nehappyendovitý“ závěr, který svádí oba rozvaděné manžele znovu dohromady a propůjčuje jejich závěrečné katarzi nadčasový rozměr odboje i rezistence najednou v gestu, které je svou naléhavostí současně prvkem nadčasovým a a současně přesahem do následného klasického, rozporuplného vývoje, jenž přetrvá i do dalších desetiletí našich moderních dějin. Již zmíněnou potenciální klasičnost tohoto filmu mladých pro mladé zesilují dále špičkové výkony představitelů nejen hlavních, ale značné části tzv. vedlejších rolí a pozoruhodně invenční hudební složka. Deklarované oscarové aspirace filmu se za tohoto stavu věci jeví jako oprávněné a plně zdůvodnitelné. (28.09.2009)

Podívaná světových parametrů. Opravdu. Úspěšný tým znovu přetavil relativní ekonomickou nouzi v nejednu ctnost - dobovce pedantsky vnutil originální styl, jako účelný se vybarvuje i zkratkovitý způsob vyprávění. Jediným problémem Najbrtových filmů je určitá mrtvolnost a prázdnost líčeného světa (jak kdyby za zdmi oněch bytů a kanceláří už nebylo nic a žilo tu jen pár lidí) a nevyrovnanost hereckého ansámblu (báječná Plodková proti Sandře Nováková, která bez ustání naivně "hraje"). (20.09.2009)