Malé deti

,,MY LIDÉ JSME ZÁZRAK, PROTOŽE SI KAŽDÝ DEN JDEME ZA SVOU PRACÍ A CELOU TU DOBU VÍME, ŽE VĚCI, KTERÉ MILUJEME, LIDÉ, KTERÉ MILUJEME, NÁM MOHOU BÝT KDYKOLIV ODŇATI. ŽIJEME S TÍM VĚDOMÍM A PŘESTO JDEME DÁL. TOHLE ZVÍŘATA NEDĚLAJÍ“..... /// Film, co se zabejvá takovým tím zvláštním silným zmatkem uvnitř, jako by vás unesli mimozemšťani, a pak vás zase bez úhony (o pár hodin později) propustili. Nebo pocity, jako když se váš svět najednou otevře úžasným novým možnostem. Taky jde o hledání svýho bývalýho JÁ, při kterým zjistíte, že je hloupý bojovat s vlastníma touhama, a že nový věci zkoušíme i proto, abychom zjistili, že jsme na živu. A tím vším filozofováním, melancholicky a přesně udeří do těch míst, kde máte bolístky. A protože je to film spíš pro ženský (nebo ženským pohledem?...), povyšuje podvádění na touhu. Pár osudů a finále, který mohlo bejt krásně dramatický. I tajmingem. Jenže se něco nepovedlo. Škoda, protože v tomhle příběhu plnýho dospělejch, co se vobčas chovaj jako malý děcka se může poznat každej. (nebo skoro každej) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou napsal v roce 2004 Tom Perrotta jsem nečetl. 2.) Chtěl bych zdrhnout z domu! (Fotr? Hovno! Manželka!) 3.) Často se hrabu v životě Emy Bovaryové. 4.) Thx za titule ,,Budgie284“ a ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (25.07.2013)

tejto "romantickej" dráme dominujú herecké výkony s vrcholmi v dvoch právom na Oscara nominovaných protagonistoch a krásnych krivkách a črtách mojej obľúbenkyne Connellyovej; film i napriek metráži nemá hluché či nudné miesto, správne dramaturgicky nadávkované mini i makrokatarzie vyústia do nepatetického finále, všetko je to korunované príjemným vizuálom, zvládnutou réžiou a vôbec mi nevadil ani "dovysvetľujúci" mierne allenovsky ladený ironický komentár; zo začiatku hrozí, že si nebudete istý, o čom to je a bude a v spleti postáv a vzťahov budete hľadať nejaký systém, no po chvíli sa to sprehľadní a začne do seba zapadať; (13.03.2009)

Dlouhou dobu mi tahle exkurze do maloměšťáckého života ležela v myšlenkách. Talentovaný Todd Field opět zdařile konstruuje vztahové drama, zrovna jako ve své prvotině V ložnici z roku 2001. A nejen on, ale řada dalších renomovaných tvůrců má k americkému předměstí co sdělit – hořkosladké společenské drama Ledová bouře (Ang Lee, 1997), existenciální drama O Schmidtovi (Alexander Payne, 2002) nebo naprosto odzbrojující Americká krása (Sam Mendes, 1999), kde tvůrci líčí prostředí a mentalitu maloměsta jako hotové peklo na zemi. Jako něco zchátralého a odcizeného. Americká krása je stejně jako výše zmiňované filmem o zajetí a o útěku z něj. Za dokonalou fasádou se postupně představují lidé, jejichž vzájemné vztahy jsou disharmonické a vyprahlé a osudy zoufalé a ponižující. Zároveň si svoji samotu a zoufalost nedokáží ani sdělit, protože mezi nimi vyprchal i jakýkoli náznak komunikace a vzájemného pochopení. Společnými silami vše pohřbili pod frázemi a nucenými úsměvy pro stejně okoralé okolí. Prvotním zásadním pojítkem je fakt, že se nacházíme v americkém maloměstě, kde manželské páry s potomky žijí život na dálku podobný tomu našemu. Field opět sklízí ze „všech“ stran jen pochvalné ohlasy. Jeho úžasně sebejisté druhé představení nás zavádí do osudů matky a manželky Sarah, která v novém známém vidí šanci na změnu (bravurní Kate Winslet ji dodala uvěřitelnost a lidskost pochybující a chybující ženy – ostatně všechny postavy působí kompaktním dojmem), k tomu nabaluje i další postavy, rodinu zbloudilého Brada, fanatického kamaráda, pedofilního loosera, jeho matku a podobně jako u Mendesova debutu se celým filmem nese svíravý a lehce ironický opar, dávaje tušit nevyhnutelnost (mírně sešroubované) tragédie. Má to atmosféru, jízlivě úsměvné dialogy, i přes přepálenou stopáž spád a silné sekvence, které nesklouznou do uslzeného klišé. Navíc Field nahlíží na své ovečky s upřímným pochopením!! Moc příjemný filmový zážitek. 80%. (28.07.2007)

Jako malé děti je film jako břitva. Řeže do společneské morálky s takovou naléhavosti, až to někdy hraničí s nervovým kolapsem. Při sledování filmu jsem měl podobné pocity jako při Dogville od Larse von Triera. Zatímco Trier byl jednodušší a přímočařejší, tak Todd Field vše spíše zamotává a postupuje mnohem rafinovanějším postupem, avšak o to víc je následný zážitek bolestivější. Field už ve svém filmu V ložnici dokázal, že mu morální dilemata nedělají pražádné potíže. Avšak čekáte-li nějaký zvednutý ukazováček budete nejspíš zklamání, režisér nemoralizuje ba právě naopak se snaží na věci a problémy nazírat s pochopením. Není žádných hrdinů, vítězstvích ani proher. Obyčejný film o obyčejných stinných stránkách nás všech. (02.06.2007)

Tak výborně vykreslený příběh se jen tak nevidí. Sledujeme osudy několika postav, které se různě vzájemně prolínají, film nás ale nutí o osudu každé z nich přemýšlet, chápeme jejich pocity, myšlenky i to, co dělají, přičemž je nám jasné, že je jen těžko můžeme jakkoliv soudit. A tak je to přesně v životě, nic není černobílé a často nevíme, na čí straně stát, protože obě vám přijdou sympatické, nebo právě naopak. Oceňuju, že se režisérovi podařilo linku příběhu i moji pozornost udržet až do úplného konce - v tom mu také pomáhaly skvělé herecké výkony Kate Winslet, Patricka Wilsona, Jennifer Connelly a mnohých dalších. Jediné, co mě dost rušilo, bylo průvodní slovo, objevující se ve velké části filmu, které sice sdělovalo mnoho důležitých myšlenek, ale myslím si, že by divák byl schopen na ně jednoduše přijít sám. (16.08.2010)