Vyhostenie

Film ponúkne rôznorodý guláš všakovakých pocitov. V prvom rade treba uznať, že A. Zvjagincev vie točiť a že určite patrí k tým najlepším režisérom súčasnosti. Snímok ma oslovil hlavne po technickej a filmárskej stránke, ktorá je skrátka geniálna. Dlhé, statické zábery kamery mi nevadili ani v najmenšom, pretože narozdiel od mnohých iných príkladov, mali tu svoj význam a zmysel. Myšlienka vypovedaná vo filme sa tak často krásne metaforicky pretavila aj do obrazu - napr. scéna s vyschnutým potom v predobraze vyschnutého porozumenia dvojice a pod... Takých príkladov tu bolo neúrekom. Je to niečo podobné, čo vo svojich filmoch robil aj Tarkovskij. Do toho vyhrávala perfektná hudba, ktorá tieto pocity ešte dokázala umocniť. Na druhú stranu ale by som mal nejaké výhrady k obsahovej stránke filmu a jednaniu postáv, hlavne k postave manželky. Jej konanie mi prišlo iracionálne a hlúpe, podobne ako aj brata Marka. Čo sa týka Alexa, ja osobne by som hneď na začiatku kládol úplne iné otázky ako kládol on. A hlavne by som si počkal na odpoveď a neskákal neustále do reči. Toto troška ten výborný dojem z filmu pokazilo. 80/100 (06.04.2017)

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Na blíže neurčeném místě, v blíže neurčeném čase, uprostřed polí tam roste ořechový sad, vedle stojí krásně venkovsky zařízený starý dům.....a v tom domě tráví prázdniny rodina s dětmi. Rodiče Alex a Vera mají velký problém. Problém v komunikaci.........Drama nemocné rodiny je velmi poutavě natočeno. Dlouhé statické záběry na okolní krajinu jsou chvílemi až tak krásné, že jsou téměř na hranici kýče a skvěle kontrastují s citovým chladem rozprostírajícím se všude kolem. Trošku mi vadí konečné polopatické rozluštění. Jakoby se Zvyagintsev bál ,že by mohl zůstat nepochopen a přitom dle mého názoru právě v neuchopitelnosti díla by byla největší sila. Takto je nám tak vnucen jednoznačný pohled a Vyhoštění tím tak trochu padá do koše moralitek. Přesto dávám vysoké hodnocení, na projekci v MFF KV nás bylo 5 přátel a žádný z filmů, které jsme tam společně viděli u nás nevyvolal takovou diskuzi. Zajímavé, každý jsme si našli úplně něco jiného. A K.Lavronenko je nezapomentulný! (22.04.2008)

Vyhosteni sice neni lepsim filmem jak Navrat, jak asi kazdy tise doufal, ale i film, ktery potvrzuje vysoke kvality rezisera, si zaslouzi pozornost. Zvlast kdyz tim reziserem je Andrej Zvjagincev, ktery je zde sice na rozdil od Navratu slabsi s kazdou pribyvajici minutou a ke konci i zbytecne doslovny, ale citici tradici ruskeho kina ala Tarkovskij. Zvjagincev ale nekopiruje a pokud vzdava poctu, tak vzdy tak, aby to slouzilo zvolenemu materialu, nemluve o tom, ze snad krom vody jakozto ocistneho prvku a zdurazneni vztahu mezi clovekem a prirodou nema moc s Tarkovskim co spolecneho. Jeden Andrej (T) ve svych dilech uziva pomale hypnoticke kamery posouvajici se nevidne dopredu a navozujici tak tu spravnou melancholickou atmosferu, vyjimecnych individui (jedincu se zvlastnim nadanim) a dialogu jako nositelu filozofickych sdeleni, nevyhyba se psychologizovani a sazi na zvukove efekty a hudbu dotvarejici naladu vyvolaneho peclive zkomponovanym obrazem; to jiny Andrej (Z.) zase nechava kameru stat a neuziva vyrazne ruchu ci hudby k dokresleni situace, jeho postavami jsou, psychologicke drobnokresy zbavenei normalnimi lidmi a nikoliv vyjimecnymi osobnostmi, dialogu je ve Vyhosteni asi tak na pet stran a ani to ne a hudba zazni akorat v uvodu a v zaveru samotneho snimku, otazky se kladou prevazne moralni, nikoliv filozoficke. Zrcadleni Navratu s Vyhostenim dodava obema filmum na nove rovine, ale uprimne, zajimalo by mne, jak by se Zvjagincev vyporadal s urbanizovanou zapletkou, protoze uvod a zaver ve meste je to nejlepsi, co tyhle 2,5 hodiny nabizeji. (07.12.2007)

Zábery na diaľnice, prírodu, potôčiky a podobné tuším patria k ruským filmárskym špecialitám. Ak ma podozrievate, že sa tým snažím na niečo narážať, tak vás ubezpečujem, že to tak nie je. Pretože práve tieto časti sa mi vo filme páčili. Pri hodnotení filmu mi je totiž úplne jedno či niekto niekoho napodobňuje, kopíruje, vykráda či niečo podobné. Pre mňa je dôležitý výsledok. Je jasné, že režisér sa tými zábermi snažil dosiahnuť istý výsledný efekt, ktorý však, aby fungoval tak ako v tých údajných "vykradnutých filmoch" musí byť podporený dostatočne silným a zamyslenia sa hodným príbehom. Práve príbeh v tomto filme je pre mňa osobne tým kameňom úrazu. Film nám z pre mňa neznáveho dôvodu v poslednej (zbytočnej) polhodine odprezentuje ešte "vysvetlenie". Zásadným spôsobom pritom narúša (aspoň u mňa sa tak stalo), vlastné vnútorné prežívanie príbehu a nasmeruje diváka niekam, kde to už nie každému sedí. Tá vysvetľujúca vsuvka celému filmu vnútila podtext, ktorý vnímavý divák pochopil aj bez nej a otvorila množstvo nových otázok, na ktoré však už adekvátne odpovede v predchádzajúcom dianí chýbajú. Alebo je to len ťažká alegorická filozofia pre náročných, na ktorú som ja už krátka? Aj to je možné... (21.02.2016)